— Brambory nakrájej na menší kousky. Za chvíli přijdou hosté a ty tam máš kusy skoro jako pěst. Jak se pak takový salát vůbec jí?
Vít se zastavil ve dveřích kuchyně, ruce založené za zády, a pozoroval svou ženu jako přísný restauratér, kterému právě naservírovali jídlo nesplňující jeho vysoké nároky. Jana mu neodpověděla. Přesypala nakrájené brambory do hluboké smaltované mísy a natáhla se po sklenici nakládaných okurek.
— Brambory krájím už třicet let pořád podobně, — pronesla klidně a nožem se pokusila nadzvednout pevně utažené kovové víčko. — A za celou tu dobu si nikdo ani jednou nestěžoval, že jsou v salátu příliš velké kousky.
— Dřív jsi aspoň stíhala pořádně se starat o domácnost. Teď pořád sedíš nad účetními výkazy. Na byt už ti vůbec nezbývá čas, — zamumlal podrážděně Vít.
Posadil se na kuchyňskou stoličku a natáhl nohy ve starých kožených pantoflích tak, že téměř zablokoval celý průchod.
Jana měla právě šedesáté narozeniny.
Na vlastní jubileum se vůbec netěšila. Kdyby záleželo jen na ní, strávila by ten den úplně jinak: vyspala by se bez budíku, zašla by ke kadeřnici, koupila si malý kousek dobrého dortu a večer by se s knihou usadila v naprostém tichu.
Vít ale rozhodl po svém.
Ani nepovažoval za nutné o čemkoli se svou ženou poradit. Jednoduše jí oznámil hotovou věc: Lenka přijede kolem páté se svým mužem a dětmi. Do té doby musí být na stole teplé jídlo, dva saláty a několik druhů občerstvení.
Jana proto od rána téměř neopustila sporák. Už kolem poledne ji jako obvykle začala pobolívat bedra.
Vítův příspěvek k přípravám byl velmi skromný — zašel koupit chleba. Když se vrátil, okamžitě zamířil k televizi s vysvětlením, že v kuchyni je příliš dusno a horko.
Teď seděl na stoličce a celé přípravě velel.
— Lenka volala asi před hodinou. Vyrazí dřív, takže si pospěš, — oznámil Vít. — A dneska u stolu probereme prodej toho jednopokojového bytu. Lence už dávno nestačí jejich bydlení. Přidají svoje peníze a nebudou potřebovat žádnou hypotéku.
Řekl to tak samozřejmě, jako by bylo o všem dávno rozhodnuto a nebylo už co řešit.
Jana znehybněla s nožem v ruce.
Někde hluboko v ní se pomalu zvedala těžká, žhavá vlna podráždění. Roky se ji naučila potlačovat, zavírat do sebe a nedávat najevo.
Jednopokojový byt získala Jana asi před půl rokem po smrti bezdětné tety. Nebyl nový, stál téměř na okraji města a nutně potřeboval opravy. Přesto pro ni měl jeden zásadní význam: patřil jí.
Byla to jediná nemovitost, o které mohla rozhodovat sama, bez cizího svolení.
Celý manželský život prožili s Vítem v bytě, který kdysi dostal od svých rodičů. Manžel jí pravidelně připomínal, kdo je v něm skutečným pánem. Sotva Jana zmínila nové tapety nebo přestavění nábytku, Vít začal mluvit o svém „rodinném hnízdě“, v němž se bez jeho souhlasu nesmí změnit vůbec nic.
— Ten byt prodávat nebudu. Už jsme to probírali několikrát, — odpověděla Jana zdrženlivě a znovu se pustila do krájení okurek. — Je můj. Chci ho dát do pořádku, opravit a potom pronajímat. K důchodu by mi přinášel slušný příjem.
Vít se povýšeně ušklíbl, přejel si rukou strniště na bradě a podíval se na ženu, jako by právě vyslovila naprostou hloupost.
— Jaké nájemníky zase vymýšlíš? Slyšíš se vůbec? Trubky jsou staré, tapety se musí strhat a všechno opravit. Kde na to vezmeme peníze? Lenka s Petrem a dvěma dětmi se tísní ve dvoupokojovém bytě. Vlastní dceři se má pomáhat, a ty přemýšlíš o nějakém nájmu. Stala se z tebe sobkyně, Jano. Teď už myslíš jen na sebe.
Jana se rozhodla mlčet.
Dávno pochopila, že hádat se s Vítem téměř nemá smysl.
Upřímně věřil, že všichni kolem něj mají především vycházet vstříc jeho přáním. A potřeby milované dcery Lenky považoval za něco, o čem se vůbec nediskutuje.
Před několika lety odešel po dlouhém zaměstnání v nebezpečném provozu do důchodu. Od té doby se ani nepokusil najít si nějaký přivýdělek. Většinu dne ležel před televizí, sledoval politické pořady a s velkým zaujetím vysvětloval všem ostatním, jak by měli žít.
Jana naproti tomu dál pracovala jako účetní v malé stavební firmě. Po večerech si navíc brala zakázky a vedla účetnictví několika živnostníkům.
Krátce před pátou se z předsíně ozval hlasitý hovor a dupot dětských nohou.
Hosté dorazili.
Jako první vešla Lenka — hlučná, energická a téměř vždy nespokojená s něčím, co udělali ostatní. Za ní se objevil Petr, obtěžkaný taškami s džusem a levným vínem.
— Mami, koloběžku jsme nechali na chodbě. Pak jí prosím otři kolečka, ať děti nenanosí špínu dovnitř, — oznámila Lenka místo pozdravu, zatímco si svlékala bundu. — A někdo už si vezměte toho mladšího. Záda mi odpadnou, jak ho pořád nosím.
Jana si osušila ruce kuchyňskou utěrkou a vyšla dceru s rodinou přivítat.
Vnoučata kolem ní okamžitě proběhla do pokoje a cestou převrhla stoličku, která stála v předsíni.
Lenka matku rychle políbila na tvář a vtiskla jí do rukou malou papírovou tašku.
— Všechno nejlepší, mami! Tohle je pro tebe. Něco do domácnosti. Vybíraly jsme to s láskou.