Po těch slovech zamířila rovnou do kuchyně, aby se podívala, co všechno je připravené na stole.
Jana nahlédla do tašky.
Našla v ní několik kuchyňských utěrek a silikonovou obracečku na pánev.
Chvíli na dárek beze slova hleděla. Najednou jí připadal jako přesný symbol celého jejího rodinného života. Tiše si povzdechla a položila tašku na skříňku vedle zrcadla.
Nečekala zlaté šperky ani dovolenou u moře.
Přesto nebylo příjemné dostat k šedesátinám další vybavení do kuchyně.
U stolu brzy zavládl hluk.
Vít se okamžitě proměnil v pozorného hostitele. Osobně naléval pití, hlasitě vtipkoval a znovu vyprávěl zetěti historky ze svého mládí. Ostatní je slyšeli tolikrát, že by je dokázali odříkat téměř slovo od slova.
Lenka si pochutnávala na salátech a čas od času okřikla děti, aby přestaly natahovat ruce k cizím talířům.
Jana seděla úplně na kraji stolu.
Odtud mohla snadno vstávat — přinést chléb, podat čistou vidličku, donést další ubrousky nebo přidat na stůl nový talíř.
Po nějaké době Vít zvedl skleničku a klepl nožem o její okraj.
— Tak co, připijeme na naši oslavenkyni! — pronesl slavnostně. — Jana je teď už opravdová starší dáma, důchodkyně. Může konečně nechat práce, sedět doma, starat se o vnoučata a péct koláče.
Odmlčel se a významně se rozhlédl kolem stolu, jako by se chystal oznámit něco mimořádného.
Potom se spokojeným úsměvem pokračoval:
— A právě proto máme skvělou novinku. S Janou jsme všechno probrali a rozhodli jsme se prodat byt, který zdědila po tetě. Peníze dáme vám, Lenko. Koupíte si pořádný třípokojový byt, abyste se s dvěma dětmi nemačkali. Rodina přece musí pomáhat svým!
Lenka nadšeně zatleskala.
Petr spokojeně přikývl a hned si sáhl pro další kus pečeného masa.
— Tatínku, mockrát vám děkuju! — rozzářila se Lenka a rychle se podívala na matku. — Už jsme opravdu nevěděli, kde peníze sehnat. Hypotéku teď neutáhneme, úroky jsou šílené. Mami, kdy začneš připravovat papíry? Nemohla bys to vyřídit už zítra?
Jana pomalu položila vidličku na okraj talíře.
V pokoji se náhle rozhostilo ticho. Jen televize, kterou někdo nechal zapnutou, dál tiše mluvila v pozadí.
Jana se nejdřív podívala na Víta.
Seděl tam s výrazem člověka, který právě vykonal velkorysý a ušlechtilý čin — a přitom štědře rozhodl o cizím majetku.
Potom obrátila oči k dceři.
Lenku ani nenapadlo, že by matka mohla odmítnout jí byt přenechat.
— Žádný byt prodávat nebudu, — řekla Jana zřetelně. — A žádné dokumenty připravovat také nehodlám.
Vítův spokojený úsměv v okamžiku zmizel.
Zamračil se, položil skleničku na stůl a naklonil se dopředu.
— Co to vůbec říkáš, Jano? Vždyť jsme to rozhodli! Dcera nemá kde normálně bydlet, a ty se chceš držet té ruiny jako pes na seně?
— My dva jsme nic nerozhodli, Víte. Všechno sis vymyslel sám, sám jsi to oznámil ostatním a ještě ses sám pochválil za svou štědrost. Ten byt je můj. A taky můj zůstane.
Její hlas byl stále klidný, uvnitř se jí však všechno stáhlo do tvrdého ledového uzlu.
Lenka podrážděně odfrkla a odstrčila talíř, jako by ji rázem přešla chuť k jídlu.
— Mami, to myslíš vážně? Vlastní dceři odmítneš dát byt? Vy s tátou žijete sami v obrovském bytě. K čemu potřebuješ druhý? Aby byl prázdný a prášilo se na něj? Já myslela, že jsme rodina. Ale teď to vypadá, že ti záleží jen na vlastním prospěchu!
Jana se smutně pousmála.
Poslední zbytky trpělivosti, které v sobě celé roky hromadila, se začaly rozplývat.
— Na mém prospěchu? Lenko, skoro každý víkend ke mně vozíš děti, protože si s Petrem chcete odpočinout. Oblečení pro vnoučata kupuju ze své výplaty, protože vám pořád nezbývají peníze. Dokonce jsem kdysi zaplatila polovinu opravy vašeho auta. A přitom dál pracuju skoro na jeden a půl úvazku, zatímco tvůj otec celé dny leží na gauči a vysvětluje všem okolo, jak má správná rodina vypadat.
Vít udeřil pěstí do stolu.
Sklenice žalostně zacinkaly.
Dokonce i děti, které dosud rozhovoru dospělých téměř nevěnovaly pozornost, znejistěly a ztichly.
— Takhle budeš mluvit s vlastní dcerou?! — vykřikl Vít. — Na stará kolena ses úplně pomátla! Ten byt má zůstat v rodině, ne tu bez užitku ležet jako mrtvá váha. Jsi moje žena a musíš poslouchat, co říká manžel. Kdyby nebylo mě, v životě bys ničeho nedosáhla!
Jana se na něj dlouze zadívala.
— Právě že jsem něčeho dosáhla, Víťo. Sama. Díky své práci. Ty posledních několik let jen sedíš před televizí. A teď už dost. Oslava skončila. Jsem unavená.
Zvedla se od stolu.
Vít dál hlasitě něco vykřikoval, Petr si pod vousy nespokojeně bručel, ale Jana už je neposlouchala.
Odešla do ložnice, vytáhla zpod postele velkou cestovní tašku a začala si do ní skládat věci.
Pohybovala se rychle, jako by se na ten okamžik ve své mysli připravovala už dávno.
Nevzala si mnoho. Jen nezbytné oblečení, doklady, pracovní notebook a několik kosmetických věcí.
Z předsíně se brzy ozval ruch.
Lenka oblékala děti a přitom otci hlasitě líčila matčino „nenormální chování“.
Po chvíli se vchodové dveře s hlasitým bouchnutím zavřely.
Hosté odešli.
Zůstal po nich kopec špinavého nádobí a narozeniny, které byly dokonale zkažené.