Moje tchyně se u nás objevovala každou středu přesně v šest hodin večer.
Ani o minutu dřív, ani o minutu později.
V jedné ruce nesla krabičku s domácími koláčky, v druhé tašku přeplněnou skleničkami, sáčky a radami, o které ji nikdo nežádal.
„Petr je hotový poklad,“ opakovala Marie, když si svlékala kabát. „Celý po svém otci. Klidný, spolehlivý, rodinný typ. Evo, takového manžela si važ. Dnes už člověk pořádného chlapa jen tak nenajde.“
Usmívala jsem se.
Postavila vodu na čaj.
Vytáhla šálky.
A pokaždé si pomyslela, že její koláčky si dokážou udržet teplo mnohem déle než moje manželství.
Téměř třináct let jsem pracovala jako manikérka.
Moje malá studio bylo v přízemí nového bytového domu, jen dva bloky od projekční kanceláře, kde Petr působil jako vedoucí inženýr.
Kdysi se po práci často zastavoval u mě.
Posadil se do křesla u okna, prohlížel si vzorníky barev a s nesmírně vážným výrazem prohlašoval:
„Tenhle odstín červené je pěkný.“
„Petře, to je vínová.“
„A jaký je v tom rozdíl?“
Smála jsem se.
Počkal, než dokončím poslední zákaznici, a pak jsme spolu šli domů.
Časem jeho návštěvy ustaly.
Nejdřív se objevily porady.
Pak přesčasy.
Potom posilovna.
A po ní nový parfém, který stál tolik, kolik dřív Petr považoval za „nesmyslné vyhazování peněz za smradlavou vodu“.
Nakonec si zvykl chodit telefonovat na balkon.
Dokonce i v zimě.
Přestože celý život nesnášel chlad.
„Dnes zase přijdeš pozdě?“ zeptala jsem se jednoho rána.
Zapínal si košili před zrcadlem.
„Možná.“
„Už potřetí tento týden.“
Petr podrážděně vydechl.
„Evo, odevzdáváme projekt. Vždyť víš, jaký je teď nápor.“
Jaký je teď nápor.
Tahle věta se stala univerzální omluvenkou.
Dala se jí vysvětlit pozdní příchod domů.
Cizí vůně na oblečení.
Telefon položený displejem dolů.
Nedostatek blízkosti.
Dokonce i to, že člověk sedí vedle vás u snídaně, ale myšlenkami už dávno žije někde jinde.
Všímala jsem si toho.
Jen jsem mlčela.
Ne proto, že bych byla naivní.
Spíš jsem se nechtěla proměnit v ženu, která manželovi prohledává kapsy a hledá zprávy, zatímco on se sprchuje.
Říkala jsem si, že pokud musí člověk ve vlastním manželství špehovat, problém už dávno nespočívá v hesle k telefonu.
Pak se ke mně objednala nová zákaznice.
„Dostala jsem na vás doporučení od děvčat z projekční kanceláře,“ řekla mi do telefonu. „Všechny vás moc chválily.“
Ve čtvrtek do studia přišla dívka kolem sedmadvaceti let.
Byla vysoká, upravená a v ruce držela drahou kabelku.
Její pohled působil sebejistě. Tak se dívají lidé, kteří jsou přesvědčeni, že svět má před nimi automaticky ustupovat.
Svlékla si kabát a usmála se.
„Jmenuji se Klára. Chtěla bych mandlový tvar. Mléčný odstín s jemným perleťovým leskem.“
Název firmy zmínila jen tak mimochodem.
Byla to právě ta kancelář, kde pracoval Petr.
Pod žebry mě nepříjemně píchlo.
Nic jsem však neřekla.
Posadila jsem ji naproti sobě, vzala do rukou její první ruku a zapnula přístroj.
Některá povolání člověka dokonale naučí ovládat výraz ve tváři.
Moje patří mezi ně.
Můžete poslouchat přiznání k nevěře.
Rodinné tajemství.
Zprávu o těhotenství.
Vyprávění o rozvodu.
A přitom dál klidně pilovat nehty.
Po čtvrthodině už Klára mluvila o práci.
Po dvaceti minutách přešla k dovolené.
A zhruba po půl hodině se dostala k muži.
„Je to celé komplikované,“ povzdechla si. „Je ženatý.“
Pokračovala jsem v odstraňování starého laku.
„To se stává.“
„Jenže jejich rodina už ve skutečnosti neexistuje. Tvrdí to on.“
Uvnitř se ve mně něco pohnulo.
„A jeho žena?“
Klára se ušklíbla.
„Jaká žena? Jsou už dávno jen spolubydlící. Je nudná. Pořád sedí doma a o sebe se nijak zvlášť nestará. Župany, hrnce a podobné věci.“
Frézka v mé ruce se ani nezachvěla.
„A proč se tedy nerozvede?“
Klára obrátila oči v sloup.
„Už půl roku mi slibuje, že to udělá. Pořád opakuje: ‚Vydrž, sluníčko, brzy se rozvedu.‘ Jednou za to může projekt, podruhé matka, potom auto a pak zase něco jiného.“
Půl roku.
Podívala jsem se na její ruku. Na zápěstí se jí třpytily krásné a drahé hodinky.
„Hezké hodinky.“
Klára okamžitě ožila.
„Ty mi dal on. Na jaře jsme byli služebně v jiném městě. Představte si, řekl, že mi chce dát něco, co mi ho bude připomínat.“
Na jaře.
Služební cesta.
Petr byl v dubnu skutečně tři dny pryč.
Mně ovšem tvrdil, že celý čas strávil na stavbě se dvěma muži z oddělení.
Zeptala jsem se co nejlhostejněji:
„Jakým autem váš přítel jezdí?“
„Šedým Audi.“
Srdce mi jednou těžce udeřilo.
„Novým?“
„Ani náhodou. Na pravých dveřích má škrábanec. Je z toho úplně na nervy. Tvrdí, že ho někdo odřel u obchodního centra.“
Sklopila jsem oči.
V květnu mi Petr téměř hodinu vyprávěl, jak nám někdo na parkovišti poškodil auto.
Dokonce se kvůli tomu rozčiloval.
Kláře jsem naslouchala ještě dalších dvacet minut.
Dozvěděla jsem se, že její muž nesnáší olivy.
Že se mu matka neustále plete do života.
Že je inženýr.
Že prý už dávno spí se svou ženou v oddělených pokojích.
Že po rozvodu hodlá pronajmout byt blíž centru.
A že jí k výročí jejich seznámení chystá „něco opravdu výjimečného“.