„Tak co, vzali vás?“ napsala Klára.
Věra za celých třicet let jejich přátelství téměř nikdy nelhala. Teď však otevřela zprávu, napsala: „Ano, všechno je v pořádku,“ a telefon k větě automaticky přidal veselého smajlíka.
Věra si ta tři slova chvíli prohlížela. Pak celou zprávu smazala.
Telefon zastrčila do kapsy kabátu a ještě dlouho zůstala sedět na lavičce v parku u autobusového nádraží.
Z kaštanů jí za límec stékala studená voda.
Na kabelku se jí přilepil mokrý javorový list.
Bylo to jedenácté pracovní pohovorové setkání během tří měsíců.
Jedenácté.
Věra si všechny zapisovala do sešitu stejně pečlivě, jako kdysi evidovala krabice ve skladu: datum, název firmy, pracovní pozice, výsledek.
V posledním sloupci se nejčastěji objevovala pomlčka.
Bylo jí šestapadesát let.
Dvacet let vedla železářství na rohu nedaleko tržiště.
Ten obchod, v němž to vonělo leštidlem na podlahu, provazy a novými gumovými holínkami.
Věra přesně věděla, která barva vydrží na betonu a která se po první zimě začne loupat.
Pamatovala si cenu každého metru hadice.
Věděla, komu z pravidelných zákazníků doma protéká kohoutek, kdo potřebuje nový zámek a kdo shání tmel do oken.
Inventuru dokázala spočítat v hlavě rychleji, než mladá prodavačka našla správnou položku v počítačovém programu.
V červenci majitel dům i s obchodem prodal.
Na jeho místě měl vzniknout obchod s domácí elektronikou.
Kdykoli Věra procházela kolem výlohy zakryté bílou fólií, odvrátila pohled.
Bolelo ji dívat se na místo, kterému věnovala dvacet let života.
Nejdřív si říkala, že novou práci najde během týdne.
Maximálně do čtrnácti dnů.
Klára ji ujišťovala, že člověka s takovými zkušenostmi přece všude přivítají s otevřenou náručí.
Jenže na Věru nikde nečekali.
V první firmě dívka s visačkou „Personalistka“ listovala jejím životopisem, jako by v něm hledala chybu.
„Víte, paní Věro, máme opravdu mladý kolektiv. Firemní večírky, teambuildingy, všichni musí být na stejné vlně. Vy byste se k nám asi úplně nehodila.“
„Já nepřišla na večírek,“ usmála se Věra. „Přišla jsem pracovat.“
Dívka se zdvořile zasmála a slíbila, že se ozve.
Samozřejmě se neozvala.
Ve velkém supermarketu na okraji města se dlouho vyptávali na její časové možnosti.
Potom se zástupce vedoucího — muž ve vestě s logem firmy a vysílačkou u pasu — zeptal přímo:
„A budete na to mít sílu? Směny trvají dvanáct hodin a celou dobu jste na nohou.“
Věra stála na nohou dvacet let.
Přenášela krabice s lepidlem na obklady, když se skladník zase někde ztratil.
Vybalovala zboží.
Přebírala dodávky.
Po rekonstrukcích vynášela odpadky.
Jak to ale vysvětlit člověku, který už předem usoudil, že jste na práci příliš stará?
V obchodním centru se ucházela o místo správkyně prodejní plochy.
Muž za stolem ani nezvedl oči od monitoru.
„Správce už je vybraný. Ale uklízečku potřebujeme. Vzala byste to?“
Věra nikdy nepovažovala žádnou poctivou práci za podřadnou.
Její matka celý život uklízela ve škole a Věra od dětství věděla, kolik bolesti v rukou i skutečné námahy se za touto profesí skrývá.
Nešlo o úklid.
Zranilo ji něco jiného.
Ten muž se ani nezeptal, co vlastně umí.
Jedenáctý pohovor
Dnešní pohovor byl poslední kapkou.
Šlo o síť prodejen stavebního materiálu.
Tři pobočky ve městě.
Volné místo vedoucí prodejní plochy.
Věra si inzerát přečetla třikrát a po dlouhé době pocítila, že se v ní znovu probouzí naděje.
Tohle byla její práce.
Obklady.
Spárovací hmota.
Lepidla.
Penetrace.
Laminát.
Toto zboží znala lépe než mnozí prodavači.
Na chodbě s ní čekali dva muži kolem pětadvaceti let.
Jeden z nich si v telefonu četl článek o rozdílech mezi cementovou a epoxidovou spárovací hmotou.
Věra přes jeho rameno zahlédla titulek a nepatrně se usmála.
Ředitelem byl Milan — muž kolem padesátky v drahém svetru.
Na zápěstí měl luxusní hodinky, které si pořád upravoval.
Mluvil zdvořile a ptal se konkrétně.
„S jakým účetním programem jste pracovala?“
Věra mu název programu řekla.
„Jak počítáte obrátku zboží?“
Podrobně mu vysvětlila svůj postup.
Dokonce uvedla příklad s vodou ředitelnou barvou, která v zimě zůstává ležet na skladě, ale na jaře se během týdne vyprodá.
„Co uděláte, když dodavatel zpozdí dodávku uprostřed sezony?“
Věra mu vyprávěla, jak jednou v květnu sama jela do skladu dodavatele, vzala s sebou dodací listy a zařídila, aby potřebné zboží naložili ještě ten den.
Milan poslouchal, přikyvoval a dělal si poznámky.
Nakonec se opřel do křesla a položil pero na stůl.
„Paní Věro, řeknu vám to upřímně. Možná toho víte víc než všichni kandidáti, kteří dnes přišli, dohromady.“
Věra mlčela.
„Ale proč si chcete přidělávat takové starosti?“ pokračoval téměř laskavě. „Ve vašem věku už by člověk měl být doma s vnoučaty. Odpočívat, užívat si života.“
Mluvil, jako by jí právě prokazoval velikou laskavost.
Věra se usmála.
Uměla se usmívat na zákazníky, kteří křičeli kvůli vadnému kohoutku.
Uměla zůstat klidná při jednání s finanční kontrolou.
Uměla zdvořile mluvit s dodavateli, kteří poslali jiné zboží, než bylo objednáno.