Bohumil Matějka bydlel téměř na samém kraji vesnice. Ne proto, že by lidmi pohrdal nebo se jim schválně vyhýbal. Jeho život se zkrátka takto poskládal. Dům stál za posledními chalupami, skoro u lesa, na mírném návrší, odkud bylo vidět celou vesnici jako na dlani. Roubenku si Bohumil postavil vlastníma rukama před třiceti lety. Od té doby v ní žil sám.
Vesničané ho dávno považovali za podivína. Nebyl zlý ani protivný, spíš uzavřený, mlčenlivý a samotářský. Na večerní posezení nechodil, do obchodu se vydával přibližně jednou týdně, nakoupil chléb, mouku, mléko a zápalky a bez zbytečných řečí se vracel domů. Svátky neslavil a návštěvy nezval. Když však někdo přišel s prosbou o pomoc, málokdy odmítl. Opravil schody, nabrousil pilu, spravil vozík nebo podkoval koně. Jeho ruce byly skutečně zručné. Jen mluvit neměl rád. Na otázky odpovídal několika slovy a sám rozhovor téměř nikdy nezačínal.
Ženy u studny často probíraly, proč se z něj stal takový člověk. Jedny tvrdily, že ho v mládí těžce zranila válka. Jiné vyprávěly, že od něj kdysi odešla žena. Další si šeptaly, že s Bohumilem není něco v pořádku. On však nikomu nic nevysvětloval a dál žil po svém. Vstával kolem páté, zatopil v kamnech, vypil silný čaj se suchým chlebem a pustil se do práce. Na jaře a v létě chodil často do lesa, v zimě trávil většinu času v dílně. Vyráběl nábytek — pevné stoly, stoličky a malé skříňky. Každý kus zdobil jemnými řezbami, jaké jiní řemeslníci neuměli. Jednou za měsíc přijížděl z okresního města obchodník, odvezl hotové výrobky a prodal je dál. Z těchto peněz Bohumil žil.
Bylo mu dvaašedesát let. Neměl rodinu ani děti. Matka zemřela už dávno a otec odešel ještě dřív. Kdysi měl bratra, jenže ten hodně pil a jednoho zimního rána zmrzl nedaleko řeky. Po jeho smrti zůstal Bohumil úplně sám. Za dlouhých zimních večerů, kdy vítr kvílel v komíně a v kamnech tiše praskalo dřevo, sedával u okna a pozoroval sníh. V domě bývalo takové ticho, až mu hučelo v uších. I na to si však dávno zvykl. Člověk si po letech dokáže zvyknout téměř na všechno.
Jednoho dubnového dne se ale jeho život změnil.
Bohumil jel do okresního města předat překupníkovi další nábytek a při té příležitosti chtěl zajít k lékaři. Záda ho v poslední době bolela tak silně, že v noci skoro nespal. V nemocniční chodbě bylo dusno, čekárna byla plná a většinu lidí tvořily ženy s dětmi. Bohumil si sedl na tvrdou židli u zdi a tiše čekal. Vedle něj seděla neznámá žena. Později se dozvěděl, že pracuje na sociálním odboru. Telefonovala a Bohumil, aniž chtěl, slyšel téměř všechno.
„Dívce je devět let,“ vysvětlovala žena do telefonu. „Nemluví vůbec. Po požáru ztichla. Rodiče zemřeli a nikdo si ji nechce vzít. Už skoro dva roky je v dětském domově. Příbuzné nemá. Do školy chodí a učí se dobře, ale nevydá ze sebe ani slovo. Je tichá jako stín.“
Bohumil dál hleděl před sebe, ale uvnitř se v něm pomalu usazovalo něco těžkého a nejasného. Nedokázal pojmenovat, co se to s ním děje. Když se večer vrátil domů, dlouho se převaloval a nemohl usnout. Pořád myslel na tu holčičku. Na devítileté dítě, které někde v dětském domově žije samo a mlčí. Skoro jako on. Jen jemu bylo dvaašedesát, zatímco jí teprve devět.
Druhý den ráno se Bohumil vydal do města znovu. Našel kancelář sociálního odboru a několik minut stál přede dveřmi. Pak si povzdechl, překvapivě se pokřižoval — ačkoli se nikdy nepovažoval za zvlášť věřícího — a vešel.
Za stolem seděla tatáž žena, kterou viděl předchozího dne v nemocnici. Překvapeně vzhlédla. Před ní stál vysoký, zachmuřený muž v obnošené košili a starých pracovních botách. Na člověka, který přišel požádat o dítě, rozhodně nevypadal.
„Chci si vzít tu holčičku,“ řekl Bohumil tiše. „Tu, která po požáru přestala mluvit.“
Žena si ho několik vteřin prohlížela, jako by čekala, kdy přizná, že žertuje.
„Rozumíte tomu, do čeho jdete?“ zeptala se opatrně. „Dítě není kus nábytku ani práce kolem domu. Péče o něj bývá náročná. A tady obzvlášť. Ta dívka vůbec nemluví. Uvědomujete si to?“
„Uvědomuju,“ odpověděl Bohumil stručně. „Já taky moc nemluvím. Třeba si nějak porozumíme.“
Potom začaly kontroly. Přicházely komise, vyplňovaly se formuláře, sháněly se doklady a potvrzení. Bohumil absolvoval rozhovory a lidé si prohlédli jeho dům. Byl teplý, pevný a dostatečně prostorný. Příjem měl sice malý, ale pravidelný. Nakonec úřad jeho podmínky schválil.
Když se to rozneslo po vesnici, mnozí usoudili, že se Bohumil definitivně pomátl.
„Úplně mu přeskočilo,“ povídala u studny bába Božena. „V dvaašedesáti si bere dítě. A ještě holku, která neřekne jediné slovo. Navíc z děcáku. Kdo ví, co má v rodině.“
„On sám zrovna řečník není,“ ušklíbl se strýc Karel. „Možná se k sobě hodí. Jeden mlčenlivý k druhému.“
„Jaký z něj bude otec?“ rozčilovala se prodavačka, teta Růžena. „Pořád se tváří jako před bouřkou. Vytáhnout z něj dvě věty je práce na celý den. Chce to dítě vychovávat beze slov?“