Bohumil si však ničeho nevšímal. Začal připravovat dům na příchod dívky. Uklidil druhý pokoj, malý, ale nejteplejší, protože sousedil s kamny. Položil na zem nový kobereček, přinesl postel, stolek a lampu se zeleným stínidlem. Na parapet postavil květináč s muškátem. Říkal si, že pokoj díky němu nebude působit tak prázdně.
Potom šel do obchodu a poprvé v životě kupoval dětské knihy, kreslicí blok a pastelky. Teta Růžena na něj zírala s upřímným údivem. Dosud si u ní bral jen to nejnutnější. Teď dlouho vybíral věci pro dítě.
Aničku přivezli v polovině května. Byla drobná a velmi hubená. Světlé vlasy měla spletené do dvou tenkých copánků a velké šedé oči sledovaly okolí s nedůvěrou. Na Bohumila se dívala zpod obočí jako vystrašené lesní zvířátko. Veškerý její majetek se vešel do starého batůžku: několik šatů, punčocháče a sandály.
Sociální pracovnice Helena dívku provedla domem, pečlivě si prohlédla pokoje a spokojeně přikývla. Pak si k Aničce dřepla a vzala ji za ruce.
„Ani, seznam se. Tohle je Bohumil Matějka. Odteď budeš bydlet u něj. Je to hodný člověk, nemusíš se bát.“
Anička vzhlédla k muži u dveří. Bohumil měl na sobě čistou, ale trochu pomačkanou košili, kterou si připravil právě kvůli jejímu příjezdu. Paže držel podél těla jako voják při nástupu. Chtěl říct něco laskavého, ale žádná vhodná slova ho nenapadala.
„Ahoj,“ řekl nakonec.
Anička neodpověděla. Opravdu nemluvila. Helena tiše vydechla, nechala na stole potřebné dokumenty a po chvíli odjela. Dívka zůstala stát uprostřed místnosti a oběma rukama svírala starý batoh.
Bohumil byl bezradný. Nikdy s dětmi mnoho zkušeností neměl a netušil, co se od něj teď očekává. Mlčky hleděl na Aničku a ona stejně mlčky pozorovala jeho. Uplynula minuta, potom druhá.
„Máš hlad?“ zeptal se.
Dívka nic neřekla.
„Uvařil jsem brambory. Mám máslo. I mléko. Kozí. Chovám kozu.“
Mluvil v krátkých, useknutých větách, jako by neoslovoval dítě, ale štípal dříví. Anička si sedla na stoličku. Bohumil před ni postavil talíř. Vzala lžíci a začala jíst pomalu, opatrně a s očima sklopenýma k jídlu.
Tak začal jejich společný život.
První dny nebyly snadné. Ne proto, že by Anička zlobila, odmlouvala nebo dělala potíže. Naopak byla neobyčejně tichá a klidná. Neřekla ani slovo, jen všechno pozorně sledovala. Ráno vstávala, sedla si k oknu a dlouho se dívala směrem k lesu. Večer si brala jednu z knih, které jí Bohumil koupil. Nebylo jisté, zda skutečně čte. Jen pomalu obracela stránky.
Někdy si vzala blok a kreslila. Na papíře se objevoval dům s kouřícím komínem, strom a ptáci. Lidi nekreslila nikdy. Možná to neuměla. Možná nechtěla.
Bohumil se zprvu pokoušel navazovat rozhovor, jenže slova mu docházela. Po tolika letech mlčení jako by zapomněl, jak se vedou obyčejné hovory. Dokázal se zeptat: „Je kaše dobrá?“ — a potom několik hodin nepromluvit. Nebo řekl: „Není ti zima?“ a do večera už mlčel.
Sousedé mezitím nakukovali přes plot a vrtěli hlavami.
„Jen se podívejte,“ šeptala bába Božena. „Ta holka se ještě ani jednou neusmála. Jako by měla pusu zalepenou.“
„Vždyť se říká, že je úplně němá,“ přikyvovala teta Růžena.
„A on se na to dívá?“ vmísil se strýc Karel. „Vždyť sám mluvit umí. Proč ji neučí?“
„Vždyť on sám sotva spojí dvě věty,“ mávla rukou Božena. „Našli se. Dva samotáři pod jednou střechou.“
Bohumil si jejich řečí téměř nevšímal. Věděl jediné: Aničku nesmí k ničemu nutit. Prožila víc, než by unesl leckterý dospělý. Požár. Smrt obou rodičů. Dětský domov. Co po ní chtít, když v ní možná křičí něco, co nikdo jiný neslyší?
Rozhodl se proto zkusit jinou cestu. Bez dlouhého povídání. Přes práci.
Jednoho dne ji pozval do dílny. Ukázal jí pracovní stůl, nástroje a dřevěné polotovary naskládané v koutě. Potom jí podal malý hoblík, jehož držadlo předem upravil tak, aby se dobře vešlo do dětských rukou.
Anička se nejdřív podívala na něj, potom na nástroj. Koutky rtů se jí nepatrně pohnuly. Nebyl to ještě úsměv, ale cosi mu připomínalo jeho první náznak.
Bohumil jí předvedl, jak vést hoblík po prkně. Anička položila ruce na rukojeť a opatrně přejela po povrchu. Tenká zlatá hoblinka se stočila do spirály a spadla na podlahu. Dívka se na ni zadívala a zkusila to znovu. A ještě jednou.
Bohumil najednou uslyšel tichý, hluboký výdech. Anička neřekla nic a nezasmála se. Jen vydechla, jako by se v ní po dlouhé době něco začalo uvolňovat.
V tu chvíli pochopil, že to spolu zvládnou.
Téměř celé léto trávili v dílně. Bohumil ji postupně učil truhlařině. Ukázalo se, že je mimořádně šikovná. Měla jemné dlaně, dlouhé obratné prsty a všechno si zapamatovala hned napoprvé. V srpnu už sama vyřezávala jednoduché vzory do dřevěných krabiček.
Bohumil jí ukázal pohyb a Anička ho pozorně zopakovala. Chválil ji nahlas jen zřídka, většinou pouze spokojeně přikývl. Dívce to však stačilo. Časem si začali rozumět bez jediného slova — podle pohledu, gesta, pohybu ruky nebo dokonce podle zavrzání staré podlahy. Vytvořili si vlastní jazyk ticha a oběma připadal úplný.