— Odcházím.
Markéta zvedla oči od notebooku.
Petr stál uprostřed obývacího pokoje v světlé košili, kterou mu sama darovala minulé Vánoce. Díval se na ni tak soustředěně, jako by si tuhle chvíli v duchu nacvičoval celé týdny.
— K jiné ženě, — dodal po krátké odmlce.
Markéta pomalu zaklapla notebook.
— Dobře.
Petr zamrkal.
Takovou odpověď ve svém pečlivě připraveném scénáři zřejmě neměl.
Počítal se slzami.
S křikem.
S otázkou: „Kdo je to?“
Možná čekal i hysterickou scénu a rozbitý hrnek.
Markéta se však jen podívala na hodiny.
— Tak si prosím vezmi jen věci, které sis koupil sám.
— Cože?
— Svoje věci.
— Rozumím. Ale co znamená „věci, které jsem si koupil sám“?
— Přesně to, co říkám.
Z pokoje vykoukla dvacetiletá Markétina neteř Klára. Dočasně u nich bydlela, protože studovala na univerzitě.
— Mám odejít? — zeptala se tiše.
— Ne, — odpověděla Markéta. — Jsi doma.
Petr se podrážděně obrátil k dívce.
— Ty se do toho vůbec nepleť.
Markéta se na něj okamžitě podívala.
— Takhle s ní nemluv.
— Proboha, Markéto, přišel jsem si normálně promluvit!
— Přišel jsi oznámit, že odcházíš k jiné ženě. To je trochu něco jiného než „normálně si promluvit“.
Hlasitě vydechl.
— Právě proto se s tebou nedá žít. Všechno měníš v nějaký protokol.
— Zvyk. Patnáct let pracuji jako finanční ředitelka.
— Peníze, tabulky, smlouvy… Ty máš jako účetnictví i vlastní manželství.
Markéta přikývla.
— Výborně. Tak začneme inventurou.
Petr zmlkl.
Markéta se rozhlédla po místnosti.
Třípokojový byt koupila rok po svatbě.
Peníze na první splátku získala prodejem pokoje, který zdědila po babičce.
Potom přišel úvěr, rekonstrukce, kuchyň a spotřebiče.
Pracovala.
Brala další zakázky.
Vedla rozpočet.
Petr za tu dobu několikrát změnil zaměstnání, hledal sám sebe a zkoušel podnikat. Jeho podnikání skončilo po osmi měsících.
Markéta mu to nikdy nevyčítala.
Byl její manžel.
Myslela si, že přesně tak rodina funguje.
Když jeden padá, druhý mu podá ruku.
Potíž byla v tom, že Petr si časem začal myslet, že její rameno patří jemu.
Rád zval domů přátele a prohlašoval:
— Tohle je náš dům. Všechno jsem tu vymyslel.
Vyprávěl, jak osobně vybíral kuchyň, přestože v prodejně strávil sotva čtvrt hodiny a celou dobu telefonoval.
Autu říkal „moje“, ačkoli většinu úvěru splatila Markéta z roční prémie.
Chlubil se televizorem, který mu Markéta koupila k narozeninám.
Dokud šlo o jejich společný život, připadalo jí to dokonce trochu legrační.
Teď však Petr stál uprostřed jejich bytu a chystal se odnést část toho života k jiné ženě.
— Na polovinu bytu mám každopádně nárok, — řekl.
Markéta se pousmála.
— Možná.
— Co znamená „možná“?
— Znamená to, že majetek se dělí podle dokumentů, ne podle vzpomínek.
— Zase začínáš.
— Ne. Začal jsi ty.
Petr se prošel po pokoji.
— Nechci válku.
— Skvělé. Já také ne.
— Tak to nedělejme malicherné. Vezmu si auto. Stejně skoro neřídíš. A také televizi. A kávovar.
Markéta pomalu zvedla hlavu.
Tak jsme u toho.
Čekala, kdy to přijde.
— Proč zrovna kávovar?
— K čemu ti bude tak velký?
— Zajímavá logika.
— Markéto, už toho nech.
— Vezmeš si i byt? Je velký. K čemu by mi samotné byl?
Petr sevřel čelist.
— Schválně všechno překrucuješ.
— Ne.
Markéta vstala, přešla ke skříni a vytáhla tlustý šedý pořadač. Položila ho na stůl.
— Jen navrhuji, abychom se podívali, co přesně si chceš odnést do svého nového života.
Petr se ušklíbl.
— Ty si vážně schováváš účtenky?
— Ne všechny.
— Ty jsi ale puntičkářka.
— Dnes se to hodí.
Otevřela pořadač.
Byla v něm kupní smlouva na babiččin pokoj.
Bankovní výpis.
Doklad o první splátce.
Platby úvěru.
Smlouva s firmou, která vyráběla nábytek.
Účtenky za spotřebiče.
Potvrzení o splacení automobilového úvěru.
Petr listoval stránkami stále pomaleji.
— Ty ses na rozvod připravovala dopředu?
Markéta se na něj podívala.
— Ne. Jen jsem se dopředu naučila schovávat důležité dokumenty.
— Já jsem do toho taky investoval!
— Samozřejmě.
— Mimochodem, rekonstrukci balkonu jsem zaplatil celou já.
— Výborně.
Markéta vytáhla další složku.
— Tady je dvaačtyřicet tisíc z tvých peněz. Pamatuji si to.
Petr zrudl.
— Snažíš se ze mě udělat nějakého vydržovaného příživníka?
— Ne. Ty sis sám vybral chvíli, kdy se začnou sčítat účty.
Vtom zazvonil jeho telefon.
Petr se podíval na displej a okamžitě hovor odmítl.
Markéta zahlédla pouze jméno.
Veronika.
Petr si rychle strčil telefon do kapsy.
— Ona? — zeptala se Markéta.
— Jaký je v tom rozdíl?
— Žádný.
Z nějakého důvodu ho to zasáhlo víc než žárlivost.
— Tobě je to opravdu úplně jedno?
Markéta se na okamžik zamyslela.
— Není mi jedno, že jsi mi lhal. Ale kdo ti při tom pomáhal, už pro mě opravdu důležitý není.
Klára se tiše vrátila do pokoje.
Petr popadl sako.
— Dnes přespím jinde.
— Dobře.
— Zítra si přijedu pro věci.
— Napiš předem.
Došel ke dveřím, ale ještě se otočil.
— Auto si stejně odvezu.
Markéta na něj klidně pohlédla.
— Zkus to.
Dveře za ním hlasitě zapadly.
Klára se objevila téměř okamžitě.
— Teto Markéto…
— Všechno je v pořádku.
— Není.
Markéta se náhle usmála.