„Mohla jsi alespoň kvůli svátku koupit pořádné ubrousky, a ne tenhle levný papír z výprodeje. Položit něco takového před hosty na stůl je opravdu trapné,“ prohlásila Růžena znechuceně, uchopila dvěma prsty tenký ubrousek a odhodila ho ke kraji lněného ubrusu.
Věra zůstala stát u kredence a v rukou svírala těžkou křišťálovou mísu na sledě. U srdce ji nepříjemně píchlo, ale neřekla nic. Jen prsty pevněji sevřely chladné broušené sklo. Ubrousky vybírala už včera, speciálně k rodinné oslavě. Na bílém papíře byly jemné modré chrpy a Věra dlouho procházela jednotlivá balení, dokud nenašla vzor, který se hodil ke starému svátečnímu servisu po její matce.
Malý obývací pokoj působil útulně a teple. Ve vzduchu se mísily výrazné vůně domácího jídla — takové bývají jen v bytě, kde hostitelka strávila téměř dva dny u sporáku. Bylo cítit čerstvé pečivo, česnek, kopr, pečené maso a koření. Věra začala s přípravami už ve čtvrtek. Po směně v laboratoři polikliniky zašla na trh, vybrala čerstvou vepřovou krkovici a večer až do noci vařila huspeninu z domácí drůbeže. Trpělivě sbírala z povrchu vývaru každou pěnu i přebytečný tuk, aby zůstal krásně čirý.
Důvod k oslavě byl opravdu důležitý — David a Alena si připomínali výročí svatby. Pro mladé manžele to bylo významné datum a Věra jim chtěla připravit skutečně příjemný rodinný večer. Sami předem řekli, že kavárna nebo restaurace teď nepřichází v úvahu: téměř všechny volné peníze padly na splátky úvěru za nedávno koupené auto. Věra proto bez dlouhého přemýšlení nabídla, že se oslava uskuteční u ní, a pustila se do příprav.
„Mami, ty přece dobře víš, že Růžena má ráda, když všechno vypadá hezky,“ poznamenala Alena, prohlížela si čerstvou manikúru a ani se nepokusila pomoct tchyni s prostíráním. „Mohla jsi vytáhnout látkové ubrousky, naškrobit je a pěkně poskládat. Vždyť slavíme výročí doma.“
David se mezitím pohodlně rozvaloval na pohovce a zaujatě projížděl zprávy v telefonu. Celým postojem dával najevo, že prostírání se ho vůbec netýká. Růženin manžel Václav, statný a většinou mlčenlivý muž, seděl trochu stranou. S takovou pozorností si prohlížel kapradinu na parapetu, jako by doufal, že mezi jejími listy úplně zmizí. Povahu své ženy znal až příliš dobře.
„Ubrus je čistý, sváteční servis je na stole a všechno je prostřené,“ odpověděla Věra zdrženlivě. Křišťálovou mísu postavila vedle velké kulaté mísy se salátem. „Tak už si pojďme sednout, než předkrmy oschnou.“
Růžena se těžce posadila do měkké židle, upravila si pestrý hedvábný šátek na širokých ramenou a pomalu si prohlédla stůl jako přísná kontrolorka. V očích měla známý výraz převahy. Dvacet let pracovala jako vedoucí skladu ve velkoobchodě a dodnes při každé vhodné příležitosti připomínala své někdejší známosti, jako by dokazovaly její vysoké společenské postavení.
„Věruško, tohle je opravdu jako z minulého století,“ protáhla s okázalým povzdechem a lehce vidličkou šťouchla do mísy s ruským salátem. „Zase lavor majonézového salátu. Kdo dnes něco takového dává na stůl k výročí? Moderní lidé připravují lehké saláty — rukolu, krevety, avokádo, kvalitní dresink. Tady je samý cholesterol. Celou noc pak bude žaludek připomínat, že jsme někde byli.“
Věra si opatrně sedla na okraj židle u dveří do kuchyně. Po celém dni na nohou ji pobolívala chodidla i kolena.
„David tenhle salát miluje od dětství. Udělala jsem ho právě kvůli němu. Okurky jsou moje nakládané, kuře domácí a klobása není z obchodu.“
Růžena zkřivila jasně nalíčené rty a odsunula mísu dál od sebe.
„A jaký je v tom rozdíl, jestli je kuře domácí, když je všechno utopené v levné majonéze? Mohla ses mladých zeptat, co se dnes připravuje na slavnostní stůl. A co je tohle? Huspenina? V květnu? Věro, to už je opravdu špatný vkus. Huspenina se dělá v zimě — na Silvestra nebo, nedej bože, na pohřeb.“
Alena souhlasně našpulila rty a přikývla matce.
David jen neurčitě zabručel, aniž odtrhl oči od displeje.
Věra pohlédla na syna a náhle si vzpomněla, jak se u ní přesně před týdnem zastavil po práci. Byl unavený, pomačkaný a v obličeji šedivý. Stěžoval si, že mu nezbyly skoro žádné peníze. Po další splátce úvěru mu prý sotva zůstávalo na benzín. Potom matku požádal, aby k výročí připravila „něco pořádného, domácího, jako dřív“, protože z kupovaných polotovarů a neustálého jídla za pochodu už ho bolel žaludek i játra.
A Věra se snažila.
Dnes vstávala v šest ráno. Zadělala kynuté těsto na taštičky s vejcem a jarní cibulkou, připravila lilkové rolky s vlašskými ořechy, nachystala rybu a upekla ji pod zlatavou sýrovou krustou.
Jenže péče, kterou matka rodině poskytovala, už dávno nikdo nevnímal jako laskavost. Všichni ji považovali za samozřejmou povinnost.
Když David s Alenou potřebovali peníze na první splátku za auto, Růžena nejhlasitěji vykládala, že rodiče mají dětem pomáhat postavit se na vlastní nohy. Sama však nedala ani korunu. Věra naopak vybrala téměř všechny své úspory a peníze synovi předala.