— Nedělám, — její hlas ztvrdl. — Jen tě dnes poprvé slyším bez všeho toho obvyklého hluku, výmluv a omluv. Vlastně to byl užitečný rozhovor. Otoč auto.
— Cože?
— Otoč se, — zopakovala. — K tvým rodičům nejedu. Nemám s nimi už co řešit. Představení se ruší. Hlavní herečka odmítla hrát pitomou.
Petr ji neposlechl. Tvrdohlavě pokračoval a zastavil až před domem svých rodičů.
Pod lampou u vchodu už čekala menší delegace. Roman s tou samou velkou taškou a dvě Petrovy příbuzné s tvářemi, z nichž bylo jasné, že rozsudek nad Janou vynesly dávno před jejím příjezdem.
— Tak jste konečně tady, — protáhla jedna z žen. — No co, děvče, rozhodla ses už zachovat rozumně?
— O rozumné jednání se snažím vždycky, — Jana vystoupila z auta a upravila si límec kabátu. — Jen si pod tím zřejmě představujeme každý něco jiného. Pro vás znamená „po dobrém“, že mlčky odevzdám svoje. Pro mě to znamená, že každý zůstane u toho, co mu skutečně patří.
— Nezačínej tady zase s těmi řečmi, — vložil se do toho Roman. — Je nás víc, chápeš?
— Počet lidí nemění nesmysl v pravdu, — pousmála se Jana. — Když deset lidí současně říká hloupost, pořád je to hloupost. Jen je hlasitější.
— Petře! — rozčílila se druhá žena. — Jsi vůbec chlap? Tak si konečně srovnej vlastní manželku!
Petr sebou trhl a pohlédl na Janu. Nejspíš opět čekal, že začne situaci uhlazovat, omlouvat se a ustoupí jen proto, aby se zachoval rodinný klid.
— Janičko, — oslovil ji téměř něžně. — Prostě podepiš darovací smlouvu na Romana. Jeden podpis a všichni se přestaneme hádat.
— Takže takhle, — Jana pomalu přikývla. — Už nejde o to, že by tam měl nějakou dobu bydlet. Vy chcete, abych mu byt darovala. Proto jsi mi předem oznámil, že mi „odplul“. Potřeboval jsi, abych uvěřila, že je dávno rozhodnuto a já vlastně žádnou možnost nemám.
— A jaký má smysl se bránit? — Petr rozhodil rukama. — Stejně by k tomu dřív nebo později…
— Smysl je velmi jednoduchý, — přerušila ho Jana a vytáhla telefon. — Vy všichni jste si z nějakého důvodu mysleli, že budu stát stranou a čekat, až svoje plány dotáhnete do konce. Jenže byt byl převeden už před měsícem.
Otevřela složku s dokumenty a obrátila displej k ostatním.
— Podle darovací smlouvy je novým vlastníkem Martin. Můj bratr. Převod je zapsaný v katastru nemovitostí. Všechno je řádně dokončené, oficiální a zcela v souladu se zákonem.
Na několik vteřin zavládlo naprosté ticho.
Nikdo nekřičel. Všichni jen zírali na obrazovku, jako by jejich mozek odmítal přijmout to, co vidí.
— Martinovi? — Romanovi vyklouzla taška z ruky. — Jakému Martinovi? Kdy jsi to vůbec stihla?
— V době, kdy jste kolem bytu teprve začali kroužit a debatovat o něm beze mě, — odpověděla Jana klidně. — Všimla jsem si, že se kolem mého majetku náhle nahromadilo příliš mnoho cizích přání. Tak jsem se rozhodla předmět sporu včas odstranit.
— Ty… tys to všechno schválně připravila? — vydechl Petr. Z jeho předchozího sebejistého úsměvu nezůstalo vůbec nic.
— Nic jsem nepřipravovala, — Jana schovala telefon. — Jen jsem včas udělala něco, na co jsem měla plné právo. A stihla jsem to dřív, než jste vy provedli něco, na co jste právo neměli. Opatrnost obvykle vyjde levněji než pozdější lítost.
— Ale tohle přece není fér! — vyhrkla jedna z žen.
— Opravdu? — Jana se k ní otočila. — Není fér za zády majitelky rozdělovat její byt, tlačit na ni a připravovat darovací smlouvu. Naložit se svým vlastním majetkem podle zákona je naopak naprosto fér. Snad ten rozdíl časem pochopíte.
Roman sebral tašku ze země a začal ustupovat. Něco si pro sebe mumlal o bezcharakternosti, zradě a rodinných povinnostech.
— Svědomí je krásná věc, — zavolala za ním Jana. — Jen je zvláštní, že si na něj pokaždé vzpomeneš právě ve chvíli, kdy nedostaneš cizí majetek.
Později znovu seděli s Petrem v kuchyni, jenže tentokrát mezi nimi nebyla ona známá tíha. Vzduch působil čistě, skoro jako po důkladném úklidu.
— Jano, můžeme to probrat bez hádky? — Petr se posadil naproti ní a propletl prsty. — Přiznávám, že jsem to přehnal. A ta věta o tom, že pro mě vlastně nic neznamenáš, byla zbytečná.
— Nebyla, — odpověděla jemně. — Naopak byla velmi důležitá. Poprvé jsi mi řekl pravdu. Teď už aspoň vím, jaké místo jsem v tvém životě skutečně měla.
— Řekl jsem to ve vzteku. Nemyslel jsem to tak.
— Lidé často tvrdí, že něco „nemysleli vážně“, když jim omylem unikne věta, kterou v sobě nosili už dlouho, — poznamenala Jana a nalila čaj pouze sobě. — Alkohol nebo vztek většinou jen vypnou vnitřního redaktora. Tobě se to dnes podařilo i bez alkoholu.
— A co teď? — zadíval se na ni. Ve tváři se mu mísily poslední zbytky rozhořčení se skutečným strachem. — Budeš mi to připomínat do konce života?
— Ne, — usmála se Jana téměř laskavě. — Nehodlám tím promarnit celý život. Bylo by příliš marnotratné strávit ho vedle člověka, který mě považuje jen za dočasný doplněk své skutečné rodiny.
Petr prudce vstal.
— Ty se chceš rozvést? Kvůli nějakému bytu?