— Ne kvůli bytu, — zavrtěla hlavou. — Ten byt jen ukázal něco, co jsem dřív nedokázala vidět. Byl jako indikátor. Roman se stal záminkou, ale skutečný problém leží jinde. Abys vypadal dobře před příbuznými, byl jsi ochotný připravit mě o něco, co patřilo výhradně mně. Dal jsi přednost jejich ambicím před naším manželstvím.
— Nedělej rozhodnutí v afektu, — jeho tón se okamžitě změnil. — Počkejme týden. Uklidníme se a ještě si o tom promluvíme.
— Já jsem úplně klidná, — odpověděla Jana. — A právě v tom byla tvoje největší chyba. Čekal jsi, že budu plakat, prosit, dávat ti desátou a dvacátou šanci. Jenže já nemám ráda pomalé protahování bolesti. Některé věci je lepší ukončit rychle.
Petr ještě dlouho přecházel mezi vztekem a snahou vzbudit v ní lítost.
— A kam vůbec půjdeš? — vyštěkl nakonec. — Vždyť zůstaneš sama!
— Samota není nemoc, — pokrčila Jana rameny. — Být sama v tomto případě znamená jen žít bez tebe. A život bez tebe mi právě teď připadá podezřele podobný životu bez chronické bolesti hlavy. Myslím, že stojí za vyzkoušení.
— Ty sis všechno dopředu spočítala! — udeřil dlaní do stolu. — Jsi bezcitná, studená a vypočítavá!
— Ne vypočítavá. Předvídavá, — opravila ho. — Vypočítavý člověk se snaží získat něco cizího. Předvídavý chrání to svoje. Já ochránila byt. A mimochodem to vypadá, že jsem tím zachránila i sebe.
— Tobě mě není ani trochu líto? — zeptal se Petr tiše.
Poprvé v něm nebyla ani nadřazenost, ani agrese. Jen naprostá bezradnost.
— Je mi tě líto, — odpověděla Jana upřímně. — Jenže lítost je příliš nespolehlivý stavební materiál pro manželství. Dá se o ni člověk na chvíli opřít, když potřebuje pomoc, ale rodinu na ní nepostavíš. Dnes sis sám vybral stranu. Já jsem tvou volbu jen přijala.
— A co mám tedy dělat?
— Pomáhat Romanovi, — pousmála se bez škodolibosti. — Brzy budeš mít spoustu volného času. A pokud si dobře pamatuju, ve tvém vlastním dvoupokojovém bytě je volná pohovka. Rodina přece všechno rozhodla. Tak rozhodujte dál beze mě. Já pojedu do babiččina bytu.
Ráno Jana sbalila své věci.
Bez scén. Bez křiku. Bez talířů rozbíjených o stěnu. Klidně skládala do kufru jen to, co patřilo jí.
Martin už čekal před domem.
— Jak ti je? — zeptal se, když od ní převzal těžkou tašku.
— Překvapivě lehce, — odpověděla Jana a zapnula si kabát. — Myslela jsem, že to bude bolet víc. Pak mi došlo, že jsem poslední roky naše manželství nosila na rukou a ono bylo každým rokem těžší. Teď jsem ho konečně položila na zem a poprvé po dlouhé době se můžu narovnat.
— Oni vážně uvěřili tomu převodu na mě? — Martin se pobaveně usmál. — Chudáci příbuzní. Ty ses rozhodla provést ten zákrok úplně bez umrtvení.
— Improvizovala jsem, — přiznala Jana. — A oni mi to uvěřili. Myslím, že se z toho ještě pořád nevzpamatovali.
— A ty si to nerozmyslíš?
— Ne, — posadila se do auta a připoutala se. — Dlouho mi trvá, než se k důležitým krokům odhodlám. Ale když už se rozhodnu, nevracím se. Nejdražší chyba je odejít příliš pozdě z místa, kde tě už dávno berou jen jako pohodlnou součást vybavení.
Vytáhla telefon.
Na displeji svítila poslední Petrova zpráva:
„Ještě pochopíš, o jakého člověka jsi přišla.“
Jana bez spěchu napsala odpověď:
„Já už jsem to pochopila. Díky, že jsi mi s tím pomohl.“
Stiskla odeslat, chvíli se dívala na obrazovku a potom na ni vyplázla jazyk — úplně stejně, jako ho předchozího dne vyplázla na Petra.
Trochu dětinské.
Naprosto upřímné.
A poprvé po velmi dlouhé době skutečně svobodné.