U dveří už stál Roman. Vedle nohou měl velkou tašku a výraz člověka, který se v duchu dávno pasoval na majitele.
— No konečně se ukázala paní domácí, — protáhl. — Jano, hlavně z toho nedělej svoje scény. Už je rozhodnuto. Já opravdu nemám kde bydlet.
— Romane, ty nemáš kde bydlet, protože utrácíš peníze rychleji, než ti stačí přijít na účet, — odpověděla a vytáhla klíče. — Je to jistě smutný příběh. Cizí byt se ale kvůli tomu nestává tvým.
— Proč se tak šprajcuješ? — okamžitě zvýšil hlas a udělal krok k ní. — Petr řekl, že je to uzavřená věc. Celá rodina se dohodla.
— Zase se dohodla rodina, — zasmála se Jana. — Dnes to slyším už potřetí. Asi si to začnu zapisovat. Pak seznam vytisknu, zarámuju a pověsím na zeď.
— Ty ses úplně zbláznila? — Roman mluvil stále hlasitěji. — Člověk se s tebou snaží domluvit normálně, a ty tady děláš chytrou!
— Normální domluva začíná tím, že se majitele zeptáš na svolení, — Jana odemkla dveře, ale sama zůstala stát v průchodu a zatarasila mu cestu. — Přijet s taškou a oznámit majitelce, že už se stěhuješ, se jmenuje drzost. Velmi přesné slovo. Skoro krásné.
— Uhni, — vyštěkl a pokusil se protáhnout kolem ní. — Aspoň si tam dám věci.
— Ne, — řekla bez zvýšení hlasu a ani se nepohnula. — Pozvaný nejsi. Takže si svou tašku odneseš zase zpátky. Je to zdravý pohyb: nosit sem a tam následky slibů, které za tebe rozdával někdo jiný.
Roman svraštil obočí. Tvář mu zrudla vztekem, ale Janin klidný pohled ho nakonec zastavil.
— Ještě toho budeš litovat, — procedil mezi zuby a couvl. — Petr ti udělá ze života peklo.
— Petr mi dnes ráno udělal kávu, — odpověděla. — Byla příšerná. Takže rozsah jeho schopností už docela dobře znám.
Když se Jana vrátila domů, Petrova samolibost už z jeho tváře opadávala jako stará tapeta.
— Ty jsi Romana vyhodila! — vyhrkl, sotva vešla. — Uvědomuješ si vůbec, jak jsi mě před příbuznými ponížila?
— Nikoho jsem neponížila, — Jana si v klidu svlékla kabát a pověsila ho na věšák. — Chránila jsem svůj majetek. To jsou dvě různé věci. Chápu ovšem, že tobě ten rozdíl může znovu unikat.
— Co si o sobě vůbec myslíš? — zvýšil hlas a začal přecházet po kuchyni. — Byt je prázdný, člověk nemá kde bydlet a ty sedíš na několika pokojích, jako by byly ze zlata!
— Pomoc znamená podržet člověka, dokud se sám snaží postavit na nohy, — řekla Jana a zapnula rychlovarnou konvici. — Darovat bydlení chlapovi, který už rozházel všechno, co mu kdo poskytl, není pomoc. To je nadační fond na podporu cizí nezodpovědnosti, financovaný mojí hloupostí.
— Ty jsi najednou nějak chytrá, — ušklíbl se Petr. — Přitom v normálním životě jsi pořád stejná nemehlo.
Jana se k němu otočila.
— Teď bych na tvém místě dávala pozor, — řekla tiše. Hlas měla stále klidný, ale objevila se v něm chladná tvrdost. — Nemehlo? Tohle nemehlo ti osm let vařilo, uklízelo po tobě, řešilo tvoje problémy a nikdy tě nenechalo bez podpory. A ty ses během jediného večera pokusil připravit ho o něco, co mu zůstalo po babičce.
— Co s tím pořád máš, s nějakou památkou? — rozhodil rukama. — Je to beton a zdi. Vzpomínky máš v hlavě. Proč se tak držíš pár metrů čtverečních?
— Právě proto, — přikývla. — Člověk, který dnes dokáže nazvat cizí vzpomínky betonem a cihlami, může zítra stejným způsobem označit za kus inventáře i vlastní ženu.
Petr trval na tom, že pojedou k jeho rodičům a všechno proberou „jako rodina“. Jana souhlasila. Ne proto, že by chtěla ustoupit. Jen nesnášela rozhovory, které se měsíce táhnou jako nemoc, když je možné je ukončit najednou.
— Musíš pochopit, — mluvil Petr za volantem rychleji než obvykle. — Všichni počítají s tím, že se zachováš normálně. Přijedeme tam, usměješ se a řekneš, že proti Romanovi nic nemáš. Pak bude klid.
— Takže pro mě máte připravenou roli, — poznamenala Jana. — Poslušná hlupačka. Jedno dějství, bez přestávky.
— Nepřeháněj.
— Řekněme si pravdu, Petře, — otočila se k němu. — Tobě nejde jen o to pomoct Romanovi. Ty chceš před příbuznými dokázat, že v našem manželství rozhoduješ ty. Potřebuješ vypadat jako hlava rodiny, a proto rozdáváš něco, co ti vůbec nepatří.
— Chci, aby mě respektovali! — odsekl a sešlápl plyn o něco víc. — Kvůli tobě před nimi vypadám jako slaboch!
— Respekt se nedá někomu sebrat ani získat trikem, — odpověděla klidně. — Člověk si ho musí zasloužit. Ty sis ovšem usmyslel pořídit si respekt na splátky a zaplatit za něj mým bytem.
— Ty vůbec nic nechápeš! Roman je moje rodina! Moje krev! Ty jsi tady dnes, ale zítra se sbalíš a odejdeš. Příbuzní mi zůstanou vždycky.
Tentokrát se Jana přestala usmívat.
— Zopakuj to, prosím, — řekla velmi tiše.
— Slyšela jsi mě dobře, — odsekl Petr, aniž se na ni podíval. — Manželky přicházejí a odcházejí. Pokrevní rodina zůstává navždy.
— Děkuju, — pronesla Jana pomalu. — To bylo mimořádně upřímné. Osm let jsem si myslela, že jsme rodina a tým. A teď zjišťuju, že ve tvém žebříčku hodnot jsem někde mezi náhodnou ženskou a dočasným příslušenstvím.
— Nedělej ze sebe oběť.