Moje sestra procházela kuchyní jen v ručníku a tvrdila, že testuje věrnost mého manžela — v neděli jí ale ukázal telefon a prozradil, proč už několik dní nevychází z pokoje

Kávové filtry ležely na nejvyšší polici, přesto Klára pokaždé žádala mého manžela Ondřeje, aby jí je podal, kdykoli prošla naší kuchyní zabalená jen v ručníku. Nazývala to testem, a to i poté, co jsem ji několikrát požádala, aby s tím přestala. V neděli Ondřej odložil hrnek, odemkl telefon a ukázal jí, proč se toho dne rozhodl raději nevycházet z pokoje.

Jednoho rána, když jsem už po několikáté prosila svou sestru, aby nechodila přes naši kuchyň jen v ručníku, se Klára obrátila na Ondřeje.

„Podal bys mi, prosím, kávové filtry?“

Ondřej se nejdřív podíval na skříň.

Potom na Kláru.

Nakonec si vzal hrnek a odešel z místnosti.

Klára ho sledovala očima.

„Co s ním je?“

Zavřela jsem skříň, kterou nechala dokořán.

„Ty s ním jsi.“

Rozesmála se.

A právě tehdy mi došla trpělivost.

„Co s ním je?“

***

O dva týdny dřív se Klára objevila u našich dveří se dvěma kufry, 287 dolary na účtu a zaschlou řasenkou pod oběma očima.

Její přítel Erik, se kterým žila šest let, jí řekl, aby z jejich bytu odešla.

Neptala jsem se, jestli má na hotel.

Klára stála na našem prahu a já jsem jí neřekla, aby nejprve obvolala kamarády.

Vzala jsem jeden kufr, zatímco Ondřej odnesl druhý.

„Zůstaň tady, dokud se nepostavíš na vlastní nohy,“ řekla jsem jí.

Ondřej souhlasil ještě dřív, než jsem větu dokončila.

První týden byla Klára bezproblémovým hostem.

Pak přišel ručník.

První ráno jsem si namlouvala, že zapomněla, že je Ondřej dole.

Podruhé jsem ji zastavila stranou.

„Mohla by sis před cestou dolů obléct župan? Ondřej bývá ráno v kuchyni.“

Klára zamrkala, jako by nerozuměla, co po ní vlastně chci.

„Je to tvůj manžel, Aleno, ne puberťák.“

„Já vím.“

„Tak v čem je problém?“

„Je mi to nepříjemné.“

Prohlížela si můj obličej, jako bych jí předložila hádanku.

Pak jen pokrčila rameny.

„Dobře.“

Jenže následující ráno přišla znovu v ručníku.

„Říkala jsem, že mi to vadí.“

***

Ondřej byl nahoře a Klára si mezitím v kuchyni pomalu míchala cukr do kávy, jako by se vůbec nic nestalo.

„Požádala jsem tě, abys s tím přestala,“ řekla jsem ostře.

Opřela se bokem o kuchyňskou linku.

„A já pořád nechápu, proč ti na tom tolik záleží.“

„Nemusíš tomu rozumět.“

„Vážně tě ohrožuje ručník?“

„Ano.“

„Protože jestli Ondřejovi věříš…“

„Kláro.“

Napila se kávy.

„Jen říkám, že to zní spíš jako problém v manželství než jako problém s ručníkem.“

„Ne. Je to problém s tím, že ignoruješ moje přání.“

„Tohle zní přesně jako manželský problém.“

Tentokrát se zasmála. Nebyl to příjemný smích.

„Upřímně? Ber to jako test.“

Zírala jsem na ni.

„Jako co?“

„Jako test.“

Položila hrnek na pult.

„Kdyby Ondřej podlehl jen proto, že jiná žena prochází kuchyní v ručníku, nechtěla bys to zjistit co nejdřív?“

„Ty ho schválně pokoušíš?“

„Ano.“ Řekla to, jako bych byla směšná. „Chci zjistit, jestli ho dokážu svést.“

„Muži nejsou tak odlišní, jak si myslíš.“

„Jestli selže, je to jeho problém.“

„Ty ho schválně pokoušíš?“

Založila jsem si ruce na prsou.

„A kdybych já požádala svou sestru, aby u mě doma s něčím přestala?“

Klára obrátila oči v sloup.

„Děláš z toho mnohem větší věc, než to je.“

***

Večer jsem o tom Ondřejovi řekla.

Zrovna skládal nádobí do myčky. Několik vteřin bylo slyšet jen cinkání talířů o mřížku.

Nakonec se zeptal:

„Opravdu použila slovo test?“

„Dvakrát.“

Ondřej zasunul spodní koš.

„Budu se držet stranou.“

„Proč?“

„Je to tvoje sestra.“

V tu chvíli mi to připadalo rozumné.

O tři dny později jsem pochopila, proč to rozumné nebylo.

„Je to tvoje sestra.“

***

V neděli ráno jsem si mazala toast máslem, když jsem zaslechla Klářiny kroky na schodech.

Ondřej seděl u stolu s kávou.

Klára se objevila ve dveřích.

Stejný ručník.

Stejné bosé nohy.

Stejné naprosté ignorování toho, o co jsem ji žádala.

Odložila jsem nůž.

„Kláro…“

Ondřej se dotkl mého zápěstí.

„Počkej.“

Podívala jsem se na něj.

Vstal, vzal svůj hrnek a přešel k lince.

„Tentokrát jí odpovím já.“

Klára se usmála.

„Konečně!“

Ondřej se opřel o kuchyňskou linku.

„Celý týden tomu říkáš test, že?“

„Přesně.“

„Dobře.“

Vytáhl telefon.

„Gratuluji, Kláro. Prošla jsi.“

Klára se podívala z jeho tváře na telefon.

„Prošla čím?“

„Mým testem.“

„Jakým testem?“

Ondřej telefon odemkl a položil ho mezi ně na pult.

„Testem, jestli jsi připravená bydlet se spolubydlícími.“

„Cože?“

Klára se podívala na displej a pak po telefonu sáhla.

Z místa, kde jsem stála, jsem obrazovku neviděla. Zato jsem viděla, jak jí obličej zčervenal od krku až ke kořínkům vlasů.

„Co to proboha je?“

„Tři pokoje k pronájmu,“ řekl Ondřej. „Všechny do dvaceti minut odsud.“

Přejela prstem po obrazovce.

„Ondřeji, tohle nemůžeš udělat!“

„Našel jsem tři nabídky.“

„Vy jste pro mě hledali byt?“

„Pokoje,“ opravil ji.

„Nemůžeš mě vyhodit!“

„Nevyhazuju tě.“

Klára se obrátila ke mně.

„Aleno, ty opravdu dovolíš, aby mě tvůj manžel vyhodil z tvého domu?“

„Ondřej tě nevyhazuje,“ řekla jsem. „Ale dočasné řešení potřebuje konečný termín.“

„Kvůli tomu, že nosím ručník?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Kvůli tomu, že jsi u nás měla zůstat jen dočasně.“

Přendala jsem toast z rozpálené pánve, aby se nespálil.