— Tvoje manikúra pořád stojí pět tisíc? — zdvořile jsem se usmál. — Moje zásady jsou dražší.
Odešel jsem do pracovny k výkresům. Ivana práskla dveřmi tak silně, až se z futer uvolnil kousek omítky.
Víkend ale přinesl další úroveň našeho domácího konfliktu. Ivana se rozhodla přejít k taktice spálené země.
V sobotu jsem odjel zkontrolovat staveniště. Domů jsem se vrátil až po obědě.
Pach z kuchyně jako zázrakem zmizel. Dřez byl prázdný. Všechno se lesklo čistotou.
Ivana seděla v obýváku na pohovce, pila víno a usmívala se s výrazem vítězky.
— Tak co, spokojený? — zvedla skleničku, jako by pronášela přípitek. — Problém vyřešen. Bez uklízečky a bez zničené manikúry.
Okamžitě se ve mně ozval profesionální inženýrský instinkt. Problém nikdy nezmizí sám od sebe. Jen změní podobu.
Přešel jsem do kuchyně. Otevřel jsem horní skříňku, kde jsem měl uložený svůj oblíbený jídelní servis Villeroy & Boch — dárek od kolegů k mým čtyřicátinám. Drahý, těžký porcelán, na kterém mi záleželo.
Skříňka byla z poloviny prázdná. Chybělo nejméně šest velkých talířů, několik hlubokých misek a pár hrnků.
Otevřel jsem skříňku pod dřezem, kde stávala odpadková nádoba. Byla prázdná.
Bez jediného slova jsem vyšel na chodbu. Sjeli jsem výtahem dolů, prošel dvorem a zamířil ke kontejnerům.
V jednom z nich ležel průhledný igelitový pytel. Skrz plast bylo dokonale vidět střepy mého drahého porcelánu promíchané se zaschlými zbytky jídla. Ivana nádobí neumyla. Prostě ho posbírala, rozbila, aby se vešlo do pytle, a vyhodila.
Stál jsem u kontejneru a cítil, jak se můj vztek mění v něco studeného a tvrdého. Tohle už nebyla nepořádnost ani domácí pohodlnost. Bylo to úmyslné ničení cizího majetku, udělané jen proto, aby ukázala svou převahu. Vyhodila moje věci, protože se rozhodla, že má právo nakládat s mým životem.
Vrátil jsem se do bytu.
— Vyhodila jsi můj servis, — řekl jsem, když jsem se zastavil ve dveřích obýváku.
Ivana se ani nezačervenala.
— Prosím tě, talíře jako talíře. Koupíš nové, nezruinuje tě to. Hlavně že je dřez čistý. Říkala jsem ti, že když je ti líto peněz za úklid, je pro mě jednodušší špinavé věci vyhodit než si ničit ruce. Ber to jako daň za tvoji tvrdohlavost.
— Daň za tvrdohlavost? — přikývl jsem. — Rozumím ti, Ivano.
Nezvýšil jsem hlas. Ve stavebnictví platí jednoduché pravidlo: když dodavatel sabotuje práci a ničí materiál, nevede se s ním hysterická hádka. S takovým dodavatelem se ukončí smlouva a zamezí se mu vstup na stavbu.
V pondělí ráno odjela Ivana do své galerie. Měla naplánované otevření nějaké módní výstavy a vracet se měla až pozdě v noci.
Zavolal jsem svému zástupci, předal mu dohled nad aktuálními pracemi na stavbě a vzal si den volna. Potom jsem vytočil známého z logistické firmy.
— Ahoj, Mirku. Potřebuju dodávku a dva šikovné chlapy na stěhování. A k tomu tak třicet pevných krabic, plus bublinkovou fólii.
Za hodinu už před domem stála stěhovací dodávka.
Vešli jsme do bytu a zamířili rovnou do kuchyně.
— Balíme všechno, — řekl jsem chlapům. — Opravdu všechno.
Šlo to rychle. Zbylé kusy porcelánového servisu jsme pečlivě zabalili do fólie a uložili do krabic. Přidali jsme všechny hrnce, pánve, skleněné zapékací mísy. Ze zásuvek jsme vybrali příbory do posledního kusu: vidličky, lžíce, nože, naběračky.
Pak jsem odpojil a zabalil kávovar za sto padesát tisíc, mikrovlnku, topinkovač i drahý planetární robot.
Sundali jsme dokonce i rychlovarnou konvici.
Kolem třetí odpoledne se moje designová kuchyně proměnila v dokonale prázdný, sterilní prostor. Na policích nezůstalo nic. Ani jeden hrnek. Ani jeden nůž. Jen holá kamenná pracovní deska, vestavná varná deska a čistý prázdný dřez.
Posledním detailem mojí kompozice byl balík levných papírových talířů, role igelitových pytlů na odpadky a deset jednorázových dřevěných vidliček. Položil jsem je úhledně doprostřed prázdné desky.
Krabice s technikou a nádobím jsme snesli dolů, naložili do auta a já je odvezl do pronajatého vyhřívaného boxu ve skladu osobních věcí. Můj majetek byl konečně v bezpečí.
Večer jsem se navečeřel v restauraci a vrátil se domů. Sedl jsem si do pracovny, otevřel knihu a čekal.
Ivana přijela kolem půlnoci. Už podle zvuků bylo jasné, že je opilá a podrážděná — podpatky ostře klapaly po parketách.
— Petře! Jsem doma! — zavolala z předsíně. — Udělej mi kafe, padám únavou.
Klidně jsem otočil stránku.
— Kafe není.
Ozvaly se kroky. Ivana vešla do kuchyně. Nastalo ticho. Trvalo možná deset vteřin, a pak bytem projel pronikavý jekot.
Vrazila do mé pracovny. Oči měla vytřeštěné, make-up lehce rozmazaný.
— Co… co se stalo s kuchyní?! Vykradli nás?! Kde je kávovar?! Kde je nádobí?!
— Nikdo nás nevykradl, — zavřel jsem knihu. — Udělal jsem inventuru a evakuaci cenného majetku. Protože jsi prakticky předvedla, že kvůli ochraně své manikúry dokážeš ničit moje věci, omezil jsem ti k nim přístup. Teď je v kuchyni dokonalý pořádek.
Ivana otevřela pusu a lapala po dechu.
— Ty… ty jsi schoval hrnce?! Odvezl jsi kávovar?! Ty jsi chorobný paranoik!