Jednoho dne mě strýc pozval, abych s ním strávila den u bazénu. Když jsme dorazili, naklonil se ke mně a téměř šeptem pronesl:
—Po koupání přijď za mnou do pokoje.
Večer jsem otevřela dveře jeho pokoje a to, co jsem uviděla uvnitř, mě připravilo o dech. Nohy se mi podlomily tak, že jsem se málem neudržela na místě.
Bylo mi už sedmadvacet let, ale poprvé v životě jsem tehdy skutečně pocítila strach ze svého vlastního strýce.
Jmenoval se Václav. Byl starším bratrem mého otce a odjakživa jsme ho vnímali jako člověka, kterému se dá bezvýhradně věřit.
Když jsem byla malá, nikdy nezapomněl na mé narozeniny. Přinášel mi dárky, chodil na školní koncerty i soutěže a často opakoval:
—Kdykoli budeš potřebovat pomoc, stačí mi zavolat.
Po smrti mého otce pro mě ta věta získala úplně jinou váhu.
Asi rok před událostí v hotelu jsem si však začala všímat, že se Václav chová podivně.
Občas se mě z ničeho nic zeptal:
—Zůstalo ti ještě něco z věcí po mamince?
Jindy ho najednou zajímalo:
—Napadlo tě někdy, proč se tvůj otec tak nerad vracel ke svému mládí?
Většinou jsem se jen zasmála, odbyla ho a rychle převedla řeč jinam.
Až do té soboty.
Ráno zazvonil zvonek.
Za dveřmi stál Václav.
—Terezo, máš dnes něco v plánu?
—Ani ne.
—Tak pojeď se mnou. Zamluvil jsem pokoj kousek za městem. Je tam hezký bazén. Trochu si odpočineme.
Souhlasila jsem až po chvíli.
Nikdy předtím jsme spolu žádný podobný výlet nepodnikli. Jenže od otcovy smrti se mě strýc snažil častěji vytáhnout z domu. Viděl, jak se uzavírám do sebe a jakřka přestávám vycházet ven.
Nakonec jsem kývla.
Cesta k hotelu trvala přibližně hodinu.
Budova byla starší, ale velmi pěkně udržovaná. Obklopovala ji rozlehlá zahrada a před hotelem se modral velký venkovní bazén. Dlouhé chodby uvnitř působily skoro opuštěně a člověk v nich sotva zaslechl nějaký zvuk.
Zpočátku probíhalo všechno normálně.
Usadili jsme se u bazénu, potom jsme si dali oběd a chvíli jsme si povídali o mé práci.
Pak ale Václav náhle ztichl.
Všimla jsem si, že se každou chvíli dívá na hodinky.
—Na někoho čekáš? —zeptala jsem se.
—Ne.
Odpověděl příliš rychle.
O několik minut později se ke mně naklonil. Byl tak blízko, že jsem k němu bezděčně otočila hlavu.
A tehdy mi tiše řekl:
—Až skončíš u bazénu, přijď za mnou do pokoje.
Zůstala jsem jako přimrazená.
—Proč?
Václav se opatrně rozhlédl kolem sebe.
—Tady ti to vysvětlit nemůžu.
—Co se děje?
Neodpověděl. Jen dodal:
—V sedm večer. Pokoj dvě stě čtrnáct.
Pak vstal a odešel.
Od toho okamžiku jsem se už nedokázala uvolnit.
V hlavě se mi začaly honit ty nejhorší myšlenky.
Proč mě vůbec potřeboval odvést do hotelu?
Proč mi to nemohl říct doma?
A proč všechno působilo tak tajemně?
Dvakrát jsem málem sebrala své věci a odjela. Pokaždé jsem si však vzpomněla na otce.
Václav mi nikdy předtím nedal jediný důvod, proč se ho bát.
Možná šlo opravdu o něco důležitého.
Pět minut před sedmou jsem už stála před dveřmi pokoje 214.
Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, ale vtom jsem si všimla, že dveře nejsou úplně dovřené.
—Strýčku Václave?
Zevnitř se neozvalo nic.
Opatrně jsem do dveří strčila.
Jakmile jsem vstoupila, zarazila jsem se na prahu.
Srdce mi bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že jeho údery musí naplnit celý pokoj.
Celá postel byla pokrytá fotografiemi.
Byly jich desítky. Možná přes stovku.
Na téměř každé jsem byla já.
Tady mi byly tři roky.
Na další jsem stála v první školní uniformě.
Na jiné mi bylo třináct.
A tamhle byla fotografie z mé promoce.
Uviděla jsem dokonce snímky, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení.
Na stěně visel velký portrét mé matky.
Na stole ležely staré listiny, dopisy a několik zalepených obálek.
Vedle postele stál otevřený kufr.
Pomalu jsem ustoupila.
—Co to všechno znamená?
Za mými zády se dveře tiše pohnuly a zavrzaly.
Prudce jsem se otočila.
Václav stál ve dveřích.
—Neboj se.
—Neboj se? V tomhle pokoji jsi shromáždil desítky mých fotografií! Co se tady děje?
Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale několik vteřin jen mlčel.
Potom přešel ke stolu a zvedl starou hnědou obálku.
—Tvůj otec mě přiměl slíbit, že ti ji před sedmadvacátými narozeninami nedám.
Nevěřícně jsem na něj hleděla.
—Táta?
Václav přikývl.
—Proto jsem tě sem přivezl. Zítra hotel zavírají kvůli dlouhé rekonstrukci. A tento pokoj je spojený s něčím, co je pro naši rodinu mnohem důležitější, než si dokážeš představit.
Sundal ze stěny portrét mé matky a otočil ho.
Na zadní straně bylo rukou napsáno:
„Pokoj 214. Den, kdy všechno začalo.“
Stále jsem na něj nechápavě zírala.
Václav se posadil.
—V tomhle hotelu se naši rodiče kdysi poznali.
Mlčela jsem.
—Ale to je teprve začátek celého příběhu.
Otevřel obálku.
Uvnitř ležel dopis napsaný rukou mého otce.
Krátce před svou smrtí pro mě začal připravovat zvláštní schránku vzpomínek. Uchovával v ní fotografie z mého dětství, dopisy od maminky, staré školní poznámky a dokonce i pohlednice, které jsem mu kreslila, když jsem byla malá.
Všechno předal Václavovi a požádal ho, aby to ukryl až do správného okamžiku.