— Na lince leží papírové talíře. Najíš se, zmačkáš je a vyhodíš. Nic se nemyje. Manikúra je absolutně v bezpečí. Ideální řešení problému.
Popadla z mého stolu těžkou kovovou sešívačku a mrštila ji do zdi. Omítka zapraskala.
— V takových podmínkách žít nebudu! Nejsem pes, abych jedla z papírové misky! Jsi lakomý, malicherný tyran!
— Tak si sbal věci, Ivano. Nikdo tě tu násilím nedrží, — podíval jsem se jí přímo do očí.
Najednou ztichla. Hruď se jí prudce zvedala. Celá ta její hysterie se během vteřiny změnila v horečnatou, vypočítavou zuřivost.
— Myslíš si, že jsi nejchytřejší? — zasyčela a naklonila se ke mně. — Myslíš, že jen tak odejdu? Strávila jsem s tebou půl roku! S prázdnýma rukama odsud nepůjdu!
Prudce se otočila a skoro vyběhla na chodbu.
Zamračil jsem se. Její reakce byla příliš zvláštní. Místo aby si opravdu šla balit věci nebo pokračovala ve scéně, zamířila do ložnice. Vstal jsem od stolu a tiše šel za ní.
Dveře do ložnice zůstaly pootevřené. Ivana klečela před mou vestavěnou skříní. Rychle se hrabala ve spodních zásuvkách — právě tam, kde jsem měl dokumenty a malou kazetu s drahými pánskými hodinkami. Vlastnil jsem sbírku vintage chronometrů, do které jsem vložil hodně peněz.
Kazetu našla. Otevřela ji. Vytáhla troje nejdražší hodinky, včetně mého oblíbeného Rolexu, a rychle je strčila do své kožené kabelky.
Stál jsem ve stínu chodby a nevěřil vlastním očím. Moje partnerka, art directorka s „dokonalým vkusem“, mě okrádala přímo v mém bytě.
Zapnula kabelku, narovnala se a vytáhla telefon. Vytočila číslo. Zůstal jsem stát a snažil se nevydat ani hlásek.
— Haló, Stando? — její hlas se třásl napětím. — Jo, jsem to já. Poslouchej, mám to. Hodinky jsou u mě. Zítra ráno je odvezu do zastavárny u Václaváku, tam to berou i bez papírů. Mělo by z toho být šest set tisíc, možná víc. Ten dluh zavřu… Jo, chápu, že termín hoří! Jestli se ti hajzlové objeví v galerii, vyhodí mě s ostudou a už mě nikde nevezmou! Zítra budou peníze. A tomu idiotovi řeknu, že nás vykradli, když nebyl doma.
Ukončila hovor.
Všechno se mi poskládalo během jediného okamžiku.
Ivana se topila ve velkých dluzích. Nejspíš si půjčila od nebezpečných lidí nebo udělala finanční machinaci v galerii — možná prodávala padělky. Zoufale potřebovala peníze. Její výstřelky s manikúrou, odmítání zaplatit úklid ze svého, výbuchy vzteku — to nebyla jen povaha. Byl to divoký stres člověka zahnaného do kouta.
Chtěla ukrást moji sbírku a sehrát vloupání. Moje evakuace kuchyně ji jen vyděsila a uspíšila její plán.
Potichu jsem couvl. Vrátil jsem se do pracovny, pevně přivřel dveře a vzal telefon.
Zavolal jsem na služebnu obvodního oddělení policie.
— Dobrý večer. Chci nahlásit krádež značné hodnoty. Pachatel je právě v mém bytě a chystá se odejít s odcizeným majetkem.
Potom jsem vyšel na chodbu.
Ivana zrovna vycházela z ložnice. Kabelku svírala pevně v ruce. Když mě uviděla, pokusila se nasadit výraz uražené důstojnosti.
— Odcházím! — oznámila a zvedla bradu. — Pojedu přespat ke kamarádce. Nechci s tebou být pod jednou střechou. Věci si vezmu zítra!
— Nikam nepůjdeš, Ivano, — postavil jsem se jí do cesty ke dveřím.
— Uhni! Nemáš právo mě zadržovat! — pokusila se mě odstrčit, ale pevně jsem ji chytil za ramena.
— Slyšel jsem tvůj rozhovor se Standou, — řekl jsem tiše. — O dluzích, o zastavárně u Václaváku a o fingovaném vloupání.
Ivanin obličej zbělel do mrtvolného odstínu. Kabelka jí vypadla z ruky na parkety. Ozval se tupý náraz — těžké hodinky uvnitř narazily jedny do druhých.
Začala se sesouvat k zemi. Všechna její nadřazenost, všechen snobismus se rozpadly v jediné vteřině.
— Petře… prosím, — chytila mě za ruku. — Ty tomu nerozumíš! Oni mě zabijou! Vzala jsem peníze z pokladny galerie… Chtěla jsem to vyhrát zpátky v kasinu… Všechno jsem prohrála! Řekli, že mi zlámou nohy!
— A tak ses rozhodla zaplatit karetní dluhy mojí sbírkou? — znechuceně jsem jí sundal prsty ze své košile.
— Vrátila bych to! Něco bych vymyslela! Prosím tě, nevolej policii! — vzlykala a drahá řasenka se jí rozpíjela po tvářích.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Krátce a nekompromisně.
Došel jsem ke dveřím a otevřel. Na prahu stáli dva policisté.
— Vy jste volal? — zeptal se přísně starší z nich.
— Ano, — ustoupil jsem stranou, aby mohli do předsíně. — Tato žena se pokusila odnést z mého bytu moji sbírku hodinek. Odcizený majetek je v její kabelce na podlaze. Oznámení sepíšu hned.
Ivana zavylá a chytila se za hlavu. Policisté jednali rychle a věcně. Svědci ze sousedního bytu, soupis věcí, vyjmutí hodinek z kabelky.
Když Ivaně nasazovali pouta, podívala se na mě s naprostou, skoro zvířecí nenávistí.
— Zničil jsi mi život! Mohl jsi mi ty peníze prostě dát! Pro tebe je to drobnost!
— Stavím mosty, Ivano, — odpověděl jsem a stál ve dveřích svého bytu. — Dobře vím, jak se rozkládá zatížení. A ty jsi prohnilá podpěra. Nedovolím, abys mě stáhla dolů s sebou.
Ivanu odvezli. Trestní řízení se rozjelo hned ve dvou směrech — krádež věcí značné hodnoty a zpronevěra peněz zaměstnavatele. Majitel galerie se o jejím zadržení brzy dozvěděl, nechal udělat audit a podal vlastní oznámení. Dluhy u kriminálních věřitelů jí situaci jen zhoršily a soud nenašel mnoho důvodů ke shovívavosti. Dostala nepodmíněný trest.
Druhý den jsem zavolal úklidovou firmu. Dvě příjemné ženy vyčistily byt tak, že se leskl. Pak jsem ze skladu přivezl zpět svoje věci.
Moje kuchyně byla znovu normální a funkční. Drahý porcelán se vrátil do skříněk, i když rozbité talíře jsem musel dokoupit. Kávovar po ránu zase tiše vrní a plní byt vůní čerstvě mleté kávy.
Můj život na stavbách pokračuje dál. Pořád řídím procesy, vyžaduju disciplínu a nesnáším lajdáctví.
Občas, když si nalévám kávu do oblíbeného šálku Villeroy & Boch, si na ten příběh vzpomenu. Lidé, kteří svou drzost a parazitování balí do slov o „inspiraci“, „statusu“ a „jemné duši“, za touhle fasádou často skrývají obrovskou prázdnotu. Když někdo není ochoten umýt po sobě talíř a schovává se přitom za manikúru, nejde o manikúru. Jde o to, že vás už ve své hlavě povýšil na obslužný personál. A z takové situace vede jen jedno správné řešení: zastavit financování, zabezpečit majetek a vyčistit území do posledního kouta. Protože čistý dřez, zachráněné věci a klidné nervy mají mnohem větší hodnotu než jakákoli iluze pohodlného partnerství.