„Ani náhodou!“ rozhodila Káťa rukama. „Na tu svatbu prostě nemůžu jít, Terezo! Pavel se na ryby s Michalem chystal celý měsíc. Koupili si nové pruty, dokonce i stan. Nemůžu mu to zrušit na poslední chvíli.“
„Jenže je to Veroničina svatba!“ praštila Tereza hrnkem o stůl. „Tvoje nejlepší kamarádka ze školy! Tohle ti jen tak neodpustí. Jaké ryby, proboha?“
„Pro Pavla je to skoro svátek,“ povzdechla si Káťa. „Málokdy někam vyrazí beze mě. Celé léto o tom mluvil, skládal si výbavu, těšil se jako kluk. Nemůžu mu tu radost vzít.“
Káťa si nervózně uhladila vlasy za ucho. Tahle volba ji hlodala už několik dní. Na jedné straně stála svatba Veroniky, kamarádky z dětství. Na druhé Pavlův dlouho očekávaný „chlapský víkend“. A obojí vyšlo na stejný termín.
„Co kdybych přijela sama?“ navrhla nejistě. „Vysvětlím jí to. Snad to pochopí.“
„Jistě, pochopí,“ odfrkla si Tereza. „A pak ti to bude rok připomínat. Pamatuješ, jak se s tebou nebavila, když jsi zapomněla na její narozeniny?“
„Tehdy jsem na to vážně zapomněla! Tohle je přece normální důvod.“
„Jasně. Rybaření,“ protáhla kamarádka uštěpačně. „Dobře, dělej, jak myslíš. Jen si pak nestěžuj.“
Po tom rozhovoru zůstala Kátě v žaludku nepříjemná tíha. Cestou domů o tom pořád přemýšlela. Možná by měla s Pavlem promluvit. Říct mu, jak moc pro ni ta svatba znamená. Jenže on z toho výletu zářil už několik týdnů…
Pavel ji přivítal v předsíni a pomohl jí z kabátu. Voněl po guláši a ještě po něčem domácím, teplém, uklidňujícím.
„Večeře je hotová,“ usmál se. „Udělal jsem tvůj oblíbený bramborový salát. Jak ses měla?“
„Dobře,“ políbila ho Káťa na tvář. „Viděla jsem se s Terezou. Posílá pozdrav.“
U večeře se rozhovor nevyhnutelně stočil k víkendu.
„Opravdu ti nevadí, že jedu?“ zadíval se na ni Pavel pozorně. „Kdyby bylo potřeba, můžu zůstat.“
„Ne, nevadí,“ mávla rukou Káťa. „Jeď, když už jste se s Michalem domluvili.“
„Určitě?“ pořád váhal. „Prý tam bude slabý signál. Ale pokusím se napsat, kdykoli chytím síť.“
„Všechno je v pořádku,“ uklidnila ho. „Užij si to, chytej ryby. A já pojedu za Veronikou, bylo by hloupé nepřijít. Řeknu jí, že jsi na rybách.“
Pavel přikývl, ale v očích se mu na vteřinu mihla úleva. Káťa si to vyložila jako radost z cesty, na kterou se tak dlouho těšil.
V pátek ráno se byt proměnil v malé bojiště. Pavel pobíhal mezi pokoji, skládal vybavení a každou chvíli volal Michalovi, aby si ověřil nějaký detail.
„Hlavně si nezapomeň prut, náš velký rybáři,“ dobírala si ho Káťa, když sledovala, jak hledá baterku. „A ať berou.“
„Díky, zlato,“ objal ji. „Nestýskej si. A Veronice vyřiď gratulaci.“
„Vyřídím,“ zabořila nos do jeho krku. „I když bez tebe to nebude ono.“
„Určitě si to užiješ,“ políbil ji na čelo. „Musím jít. Michal už čeká dole s autem.“
„Uvaříš pak z úlovku rybí polévku?“ zeptala se, když ho doprovázela ke dveřím.
„Samozřejmě!“ mrkl na ni Pavel. „Bude hostina jako na zámku!“
Jakmile se dveře zavřely, dolehla na Káťu zvláštní prázdnota. Tři dny bez Pavla. Nebývali od sebe skoro nikdy, i na nákup chodili většinou společně. Ale zvládne to. Víkend uteče rychle. A navíc ji druhý den čekala svatba, tam na smutek nebude čas.
Večer zavolala Veronice a všechno jí vysvětlila. Kamarádka to naštěstí vzala klidně.
„Hlavní je, že přijedeš ty. Pavla stejně vídáme málokdy, to nevadí.“
„Tak zítra,“ usmála se Káťa do telefonu. „Budeš nejkrásnější nevěsta na světě.“
Ráno jí od Pavla přišla zpráva: „Dojeli jsme, stavíme stan. Signál skoro žádný. Líbám tě, měj hezký den!“
Odepsala mu: „Petrův zdar! Miluju tě.“
Svatba se konala v restauraci v centru Prahy. Káťa dorazila o něco později, doprava ji jako obvykle přivedla k šílenství. Když vešla dovnitř, obřad už byl za nimi a hosté se rozesazovali ke stolům.
„Káťo!“ Veronika v zářivě bílých šatech se k ní rozběhla. „Konečně! Už jsem se bála, že nepřijdeš ani ty.“
„Jak bych mohla nepřijít?“ pevně ji Káťa objala. „Jsi nádherná. Ondřej je vážně šťastlivec.“
„Děkuju, moje milá,“ rozzářila se Veronika. „Škoda, že Pavel nemohl. Ale chlapi a jejich ryby, to je kapitola sama pro sebe.“
„Posílá vám gratulaci,“ řekla Káťa. „Slíbil, že to někdy napraví.“
Veronika ji dovedla ke stolu, kde už seděli jejich společní známí: Tereza s manželem, Jana se svým přítelem a Tomáš s novou známostí. Setkání se starými přáteli Kátě pomohlo zapomenout, že je tam bez Pavla. Přípitky, vtipy, tanec, všechno mělo hřejivou, upřímnou atmosféru.
„A kde máš toho svého?“ zeptal se Tomáš a naklonil se k ní. „Vážně vyměnil takovou akci za ryby?“
„Jo, odjel s Michalem,“ povzdechla si. „Plánovali to dlouho, bylo mi hloupé mu to pokazit.“
„Ryby v září?“ podivil se Tomáš. „To už je docela chladno, ne?“
„Pavel říká, že na podzim berou nejlíp,“ pokrčila Káťa rameny. „Já tomu nerozumím.“
„Rybář asi ví svoje,“ ušklíbl se Tomáš, ale jeho pohled byl najednou podivně zamyšlený.
Večer se pomalu rozjížděl. Po hostině začala hudba a hosté se přesunuli na parket. Káťa se díky šampaňskému konečně uvolnila, když si všimla hloučku lidí kolem jedné dívky s telefonem.