Přijde k nim během večeře?
Počká u výtahu?
Nebo je zastihne před dveřmi pokoje?
Při poslední představě musela zavřít oči, protože se jí udělalo fyzicky špatně.
Hotel byl obrovský.
Jana si úmyslně zamluvila pokoj v sousední budově, aby na matku nebo Pavla nenarazila dřív, než sama bude připravená.
Recepční se usmívala, vysvětlovala jí možnosti výletů a nabízela hotelové služby, ale Jana téměř neposlouchala.
První večer strávila poblíž bazénu.
Seděla stranou a pozorovala lidi, kteří procházeli mezi lehátky, barem a restaurací.
Matku nezahlédla.
Druhý den ráno vstala velmi brzy a sešla na snídani dřív, než se restaurace naplnila.
Vybrala si místo v nejvzdálenějším koutě, odkud měla dobrý výhled téměř na celý sál.
A pak ho uviděla.
Pavel vstoupil do restaurace.
Byl opálený, odpočatý a měl na sobě bílou košili, kterou mu Jana vlastníma rukama žehlila večer před jeho údajnou služební cestou.
Instinktivně se přitiskla k opěradlu a schovala se za široký sloup.
Srdce jí bušilo tak prudce, že téměř neslyšela okolní hlasy.
Za Pavlem však nešla Alena.
Vedle něj kráčela mladá blondýnka, které mohlo být kolem pětadvaceti. Měla krátké letní šaty a držela se Pavla těsně u těla.
Pavel se k ní naklonil, něco jí zašeptal do ucha a dívka se hlasitě zasmála.
Sedli si k oknu.
Pavel jí odsunul židli, nechal ji usednout, políbil ji do vlasů a potom se vydal ke snídaňovému bufetu.
Jana na ně zírala a nebyla schopná jediného pohybu.
V hlavě měla podivné prázdno. Jako by se jí uvnitř rozezvučel obrovský zvon a všechno ostatní zmizelo.
Celou dobu podezírala nesprávného člověka.
Její matka s tím neměla nic společného.
Pavel ji prostě podváděl s jinou ženou.
Jana strávila téměř celý den zavřená ve svém pokoji.
Neměla sílu jít ven, jíst ani přemýšlet, co bude dál.
K bolesti z manželovy nevěry se přidala jiná, téměř stejně silná.
Stud.
Jak mohla něco takového podezírat u vlastní matky?
U ženy, která se o ni celý život starala a nikdy jí nedala jediný důvod pochybovat o její lásce?
Až večer se přinutila vstát.
Vyjela výtahem do třetího patra a zastavila se před pokojem číslo 312.
Zaklepala.
Dveře se otevřely.
— Jani?! — Alena zůstala stát na prahu s otevřenými ústy. — Co tady proboha děláš? Stalo se něco?
— Mami… můžu dál?
V pokoji byla cítit vůně opalovacího krému a mořského vzduchu, který proudil dovnitř otevřenými balkonovými dveřmi.
Na stolku ležely brýle se silnějšími obroučkami a vedle nich sluneční brýle.
— Zlato, děsíš mě. Stalo se něco Pavlovi?
Jana se posadila na kraj postele.
Najednou nevěděla, jak začít.
— Mami… neviděla jsi tady někoho známého?
— Známého? — Alena se zatvářila naprosto nechápavě. — Ne. Koho bych tu měla znát?
— Nikoho?
— Jani, vždyť víš, že bez brýlí rozeznám obličej sotva na pár metrů. A přes sluneční brýle vidím na dálku skoro jen postavy. Navíc jsem půl dne na procedurách nebo na výletech. Včera jsem byla v lázních a předevčírem jsme jeli k těm starým ruinám…
Janě se stáhlo hrdlo.
— Mami, odpusť mi.
— Za co?
— Já jsem si něco myslela. Je mi strašně trapné to vůbec říct.
Alena si k ní sedla.
— Co sis myslela?
Jana se nadechla.
— Myslela jsem, že ty a Pavel…
— Cože?!
Alena na ni nevěřícně hleděla.
— On je tady, mami. Ve stejném hotelu. Ale není tu s tebou. Je tu s jinou ženskou. Viděla jsem ho na tvých fotografiích a… začala jsem si všechno spojovat úplně špatně.
Matka ji bez jediného slova objala.
Teprve v tu chvíli Jana začala plakat.
A k vlastnímu překvapení neplakala jen kvůli Pavlovi.
Plakala především proto, že ve své mysli dokázala během několika dní zradit člověka, který jí byl celý život nejbližší.
Domů se Jana vrátila o den dříve než Pavel.
Když se následujícího dne objevil ve dveřích, měl na tváři trochu nucený úsměv.
— Ahoj, miláčku. Tak co, jak si máma užila dovolenou?
— Výborně, — odpověděla Jana klidně a prošla kolem něj.
Nekřičela.
Neházela věcmi.
Nevyžadovala okamžité vysvětlení.
Místo toho začala shromažďovat všechno, co potřebovala.
Vyfotila účtenky z hotelu, které našla v kapse jeho bundy.
Uložila si komunikaci s cestovní kanceláří, ze které bylo zřejmé, že Pavel objednal pokoj pro dvě osoby.
Nakonec si udělala snímky obrazovky z veřejného profilu mladé blondýnky. Dívka zveřejnila z dovolené desítky fotografií.
O týden později Jana podala žádost o rozvod.
— Jani, musíme si promluvit! — Pavel se ji pokusil zadržet za ruku. — Není to tak, jak si myslíš!
Jana se na něj podívala.
— A jak to tedy je?
— Byla to náhoda! Potkali jsme se tam úplně náhodou!
— Na Krétě? Ve stejném hotelu? To je opravdu pozoruhodná náhoda.
— Ty jsi vždycky byla přehnaně podezíravá! Pořád vidíš problém tam, kde žádný není!
Jana pomalu zavrtěla hlavou.
— Pavle, už dost. Podepiš ty papíry.
Ještě dlouho se snažil všechno zachránit.
Volal jí, psal zprávy a dokonce několikrát přišel za Alenou.
Jana už mu však nevěřila ani jediné slovo.
Jejich manželství skončilo překvapivě tiše.
Žádné velké scény.
Žádné nekonečné hádky.
Žádné zoufalé pokusy slepit něco, co bylo ve skutečnosti prasklé dávno předtím.