Nakonec zůstaly jen podpisy na dokumentech a dva životy, které se vydaly každý jiným směrem.
O půl roku později seděly Jana s Alenou večer v kuchyni a pily čaj.
Jejich vztah byl možná ještě bližší než předtím. Vídaly se častěji, společně trávily volné večery a příběh z řecké dovolené se postupně měnil v podivnou rodinnou vzpomínku, o které už dokázaly mluvit bez bolesti.
— Víš, že jsem si konečně objednala nové brýle? — oznámila Alena se smíchem. — Progresivní skla, přesně jak mi doporučoval doktor. Teď už vidím všechny a všechno!
Jana se pousmála.
Přesto ji někde uvnitř znovu bodlo svědomí.
Stejný pocit se vracel pokaždé, když matka zavtipkovala o svém špatném zraku.
— Mami, já tehdy opravdu…
Alena položila svou dlaň na její.
— Pššt. Už jsme to přece probraly. Byla jsi v šoku. Chápu, proč se ti v hlavě rozběhly ty nejhorší scénáře.
Pavlova nevěra v Janě zanechala hlubokou stopu.
Ještě dlouho se někdy probouzela s tíhou na hrudi a několik vteřin jí trvalo, než si uvědomila, proč se cítí tak prázdně.
Ale téměř stejně bolestivé pro ni bylo vzpomínat na tři dny, během nichž věřila, že ji zradila vlastní matka.
Stačilo několik náhodných fotografií, pár nejasných odpovědí a muž v pozadí snímku.
A člověk, kterému celý život důvěřovala, se v její mysli během několika hodin změnil v někoho úplně jiného.
Jana sevřela matčinu ruku pevněji.
— Víš, co jsem si z toho všeho odnesla?
— Co?
— Že když člověk nezná pravdu, dokáže si v hlavě vytvořit mnohem horší příběh než skutečnost. A že důvěru k těm nejbližším bychom neměli zahodit ani ve chvíli, kdy máme pocit, že se nám celý svět rozpadá.
Alena se na ni chvíli dívala a potom se pousmála.
— To jsi řekla hezky, zlatíčko. Dáš si ještě čaj?