Obraz byl neostrý, postava rozmazaná. Přesto Janě připadal důvěrně známý způsob, jakým muž držel ramena a mírně nakláněl hlavu.
Zvětšila fotografii až na maximum.
Obraz se rozpadl do barevných čtverečků, ale její nejistota se místo toho měnila v přesvědčení.
Na žádné fotografii nestál přímo vedle Aleny. Vždycky byl někde stranou, na okraji, v pozadí, částečně zakrytý jiným člověkem nebo nábytkem.
Skoro jako by si dával pozor, aby se nedostal před objektiv.
Jenže tam byl.
Její manžel se nacházel ve stejném hotelu jako její matka.
Janu zaplavilo něco horšího než obyčejná žárlivost. Byla to směs strachu, ponížení a téměř neskutečného zmatku.
Jak by se něco takového vůbec mohlo stát?
Proč?
A hlavně — jak dlouho?
— Bože… vždyť já jsem jí tu dovolenou sama zaplatila, — řekla nahlas do prázdného obývacího pokoje.
Při té představě se jí udělalo nevolno.
Najednou se jí začaly vybavovat maličkosti z posledních měsíců, kterým předtím nepřikládala žádný význam.
Pavel v poslední době stále častěji odcházel telefonovat na balkon. Zavřel za sebou dveře a vracel se až po několika minutách.
A matka? Ta se při drobných manželských sporech až podezřele často zastávala svého zetě.
— Jani, proč do něj pořád rýpeš? Je unavený, nech ho chvíli vydechnout.
Nebo:
— Pavel má pravdu, nové auto teď opravdu nepotřebujete.
A jindy zase:
— Neměla by ses na něj tolik zlobit. Vždyť se snaží pro vás oba.
Tehdy Janě podobné poznámky připadaly naprosto obyčejné.
Teď v každé z nich slyšela skrytý význam.
Popadla telefon a vytočila matčino číslo.
Každé zazvonění jí připadalo nekonečné.
— Ahoj, zlatíčko! — ozvala se konečně Alena. — Zrovna jsem ti chtěla volat. Ty západy slunce tady jsou neuvěřitelné!
— Mami, jak se máš? Není ti tam samotné smutno?
— Ale prosím tě! Kdy bych se tu měla nudit? Je tady tolik věcí, co se dají dělat. Včera jsem byla na výletě.
— Sama?
— Jak to myslíš?
— Jestli jsi tam třeba někoho nepotkala. Někoho, s kým trávíš čas.
Alena se zasmála, ale Jana měla pocit, že v jejím smíchu zaslechla lehké napětí.
— Jani, neblázni. Jaké seznamování? Přijela jsem si odpočinout.
— A s kým večeříš? Sedíš vždycky sama?
— Co je to dneska za výslech? U jídla se člověk dá do řeči s kdekým. Včera jsem se třeba bavila s jedním manželským párem z Plzně. Moc příjemní lidé.
— A chlapi? Nikdo tě neobtěžuje? Víš, jak vypadáš.
— Co si to zase vymýšlíš? — v matčině hlase se objevilo podráždění. — Jací chlapi? Opaluju se, plavu, chodím na procedury. Nic víc.
— Jen mám o tebe strach.
— Nemusíš. Je mi skvěle. Promiň, teď už opravdu musím běžet, mám objednanou masáž. Zavoláme si večer!
Hovor skončil.
Jana zůstala sedět s telefonem v ruce.
Čím víc matka uhýbala jejím podivným otázkám, tím podezřelejší jí všechno připadalo.
Proč prostě neodpovídala klidně?
Proč byla nervózní?
V Janině hlavě se skládal obraz tak strašný, že ho sama nedokázala vyslovit.
Její matka a její manžel.
Spolu.
Za jejími zády.
Jak dlouho by to mohlo trvat? Byly všechny Pavlovy služební cesty jen zástěrkou? Scházeli se už dřív? A co když se vídali dokonce u nich doma ve chvílích, kdy byla Jana v práci?
Zvedl se jí žaludek.
Přitiskla si dlaně ke spánkům a snažila se zastavit proud vlastních představ.
Marně.
Před očima měla stále stejný obraz: modré kraťasy s bílým pruhem, tetování draka a opálená záda muže, se kterým žila jedenáct let.
Pár metrů od její matky.
Jana zkusila Pavlovi zavolat přes video.
Dlouhé vyzvánění znělo skoro výsměšně.
Nakonec byl hovor odmítnut.
O několik minut později přišla zpráva:
„Mám hodně práce. Ozvu se později.“
Nic víc.
Žádné oslovení, žádný obvyklý smajlík, který přidával skoro ke každé zprávě.
Jen několik chladných slov.
Jana znovu zavolala matce.
— Mami, promiň, že zase otravuju. Nějak na mě padla úzkost.
— Jani, co se děje? — v Alenině hlase se okamžitě objevila starost.
— Nic vážného. Raději mi pověz něco o hotelu. Je tam hodně lidí?
— Docela dost, ale je tu velký areál, takže to není nepříjemné.
— Je tam hodně Čechů?
— Několik jsem jich potkala. Ale že by jich tu byly davy, to ne. — Alena se odmlčela. — Jani, jsi určitě v pořádku?
— Mami… jsi tam opravdu sama?
Nastalo ticho.
— Prosím?
— Prostě mi řekni pravdu.
Pauza trvala možná jen pár vteřin, ale Janě připadala nesnesitelně dlouhá.
— Já vůbec nechápu, na co se mě ptáš. Samozřejmě že jsem tady sama. Jano, co se stalo?
— Nic, mami. Promiň. Užij si dovolenou.
Hovor ukončila.
A právě ta krátká pauza před matčinou odpovědí se pro ni stala posledním dílkem skládačky.
Slyšela v ní nejistotu.
Strach.
Možná lež.
Následující tři dny byly téměř nesnesitelné.
Jana skoro nespala. Jídlo do sebe dostávala jen proto, že věděla, že musí. Chodila do práce, odpovídala kolegům a mechanicky plnila povinnosti, ale myšlenkami byla pořád v hotelu na Krétě.
Čtvrtého dne už to nevydržela.
Koupila si letenku na nejbližší možný spoj.
— Kláro, na pár dní odjedu. Mohla by ses mi prosím podívat na byt? — požádala kamarádku.
— Kam jedeš?
— Za mámou. Chci ji překvapit.
V letadle si Jana znovu a znovu představovala, co udělá, až je uvidí.