„Pavle, prosím, nech mě odejít. Chtěli jsme mít domov, rodinu, normální život, ale všechno se nám rozsypalo pod rukama. Proč se ještě navzájem trápit? Pojďme se prostě rozvést.“
„Teď hned?“ ušklíbl se. „O tom si můžeš nechat zdát. Já tě nikam nepustím. Jsi moje žena, já jsem tvůj muž, máme rodinu. Co ti tady chybí? Žiješ si snad špatně? Přestala jsi mě milovat? Nebo máš někoho jiného? Odpověz, když se tě ptám!“
Lucie seděla na samém okraji pohovky a prsty křečovitě žmoulala lem měkké deky. Po další hádce s manželem měla pocit, že by nejraději zmizela, vypařila se z bytu i z jeho života tak, aby po ní nezůstala ani stopa. Rozvod byl možný, věděla to, jenže k tomu poslednímu kroku v sobě pořád nedokázala najít sílu. Dva roky manželství se proměnily v dusivou noční můru a poslední půlrok byl nejhorší. Pavel se náhle změnil v nelítostného domácího vládce, který každý den našel nový důvod, proč ji ponížit nebo obvinit.
Ráno přitom začalo něčím úplně obyčejným. Lucie si objednala nový krém na obličej.
„Zase vyhazuješ peníze za hlouposti?“ ozval se manželův hlas, sotva se vrátila domů s balíčkem v ruce.
Lucie se pokusila něco vysvětlit, ale Pavel ji ani na okamžik neposlouchal.
„Na co vůbec myslíš? Na nás? Nebo jenom na sebe, drahoušku? Krém nutně potřebuješ! Místo toho jsi mohla ty peníze dát na něco užitečného, třeba pomoct mým rodičům.“
„Pavle, proč hned takhle? Vždyť pracuju, mám svoje peníze. A tvým rodičům pomáhám pořád, to přece víš.“
„Co že děláš? Pošleš jim pár drobných a myslíš si, že je hotovo! Oni potřebují skutečnou pomoc, chápeš? Jsi sobec, Lucie. Všechno, co vyděláš, utratíš za mastičky na obličej!“
Jeho hlas byl ostrý jako nůž a z očí mu šlehal vztek. Lucie to nevydržela a rozplakala se. Pavel, jako pokaždé, práskl dveřmi a nechal ji samotnou se slzami a s pocitem naprosté bezmoci. Tak to dělal vždycky: nejdřív ji dohnal na kraj, a pak odešel.
Lucie si až příliš dobře pamatovala, jak to mezi nimi kdysi začínalo. Pavel jí připadal dokonalý: pozorný, starostlivý, zamilovaný. Jenže časem se v něm něco zlomilo. Nebo možná jen dřív neviděla, jaký ve skutečnosti je?
Večer se Pavel vrátil. Lucie seděla u kuchyňského stolu a pomalu upíjela čaj.
„Tys zase brečela?“ zeptal se, aniž se na ni podíval.
„Ublížil jsem ti? Za to si můžeš sama. Přemýšlej nad tím, co děláš.“
„A co dělám špatně?“ zeptala se tiše Lucie.
„Všechno! O nic se nesnažíš. Já chodím do práce, jsem unavený, a ty? Půl dne u počítače, půl dne doma!“
„Já taky pracuju, a ne o nic míň než ty,“ namítla Lucie, ale v téže chvíli toho zalitovala.
„Tomu říkáš práce? Bereš směšné peníze! Rodinu živím já. Měla by sis mě vážit, Lucie. Za celé manželství jsem od tebe neslyšel ani obyčejné děkuju! A zasloužil bych si ho!“
„Vážím si tě, Pavle… Ale to ti nedává právo mluvit se mnou takhle.“
„A jak s tebou mám asi mluvit? Ty jsi věčně nespokojená, pořád jenom slzíš! Děláš ze mě nějaké monstrum!“
„Pavle, nespokojený jsi pořád ty. Bojím se říct jediné slovo, bojím se něco koupit, bojím se i odpočívat. Po obědě si nemůžu ani lehnout! Kdyby ses to dozvěděl, hned začneš křičet! Nemám nervy ze železa, už se někdy sama nepoznávám…“
„Prosím tě, přestaň fňukat! Pořád ze sebe děláš oběť. Je mi z toho zle!“
V jeho hlase bylo takové opovržení, až ji z toho fyzicky zabolelo.
„Já nechápu, proč se ke mně takhle chováš,“ zašeptala. „Co mám dělat?“
„Dělej všechno tak, jak se má, nelez mi na nervy, a bude klid.“
Lucie se mu zadívala do očí. Teplo a láska, které v nich kdysi hledala, byly pryč. Zůstalo jen podráždění a chlad.
„Nemohli bychom si promluvit?“ navrhla. „Zajít třeba za manželským poradcem?“
„Poradce?“ odsekl Pavel. „Ty potřebuješ psychologa, ne já. Jsi nenormální. Všechno si vymýšlíš.“
Právě tahle slova Lucii definitivně přesvědčila, že musí odejít. Pavel narychlo dojedl večeři a zapnul televizi. Ona vytáhla starý zápisník a začala si potichu plánovat útěk. Musela promyslet úplně každý detail.
Druhý den odešla z bytu dřív než obvykle. V malé kavárně na rohu si objednala kávu, otevřela zápisník a napsala:
„První krok: najít si práci na částečný úvazek a vydělat víc než teď. Druhý krok: pronajmout si malý pokoj. Třetí krok: sbalit věci. Čtvrtý krok…“
„Lucie?“ ozval se známý hlas.
Zvedla oči a uviděla svou bývalou spolužačku Kateřinu.
„Kačko! To je překvapení!“ vydechla Lucie.
„Neviděly jsme se celou věčnost,“ usmála se Kateřina. „Co tady děláš? Pracuješ tu?“
„Ne, jen jsem si sem šla sednout a trochu přemýšlet,“ odpověděla Lucie vyhýbavě.
„Co se stalo? Nevypadáš dobře. Není ti něco?“
Lucie, která už dlouho neslyšela ani obyčejnou větu plnou účasti, se rozplakala.
„Kačko, je to hrozné. Manžel mě ničí. Pořád mě kritizuje, shazuje, ponižuje. Já už nemůžu. A někdy se bojím, protože mě při hádkách chytá tak, že mám strach.“
Kateřina ji poslouchala a nepřerušovala.
„Chci od něj odejít,“ pokračovala Lucie, „ale děsím se toho. Nevím, kde začít. Nevím, jak budu žít dál.“
„Lucie, uteč od něj. Já tě v tom nenechám. Přijeď ke mně, nějakou dobu u mě můžeš bydlet. Pamatuješ si adresu? A existují i bezplatné psychologické konzultace pro ženy, které zažívají domácí tyranii.“
„O tom jsem vůbec nevěděla,“ přiznala Lucie.
„Teď už to víš. Hlavně si věř. Jsi silná a zvládneš to.“
Po tom setkání spolu ještě zůstaly a za pár hodin Lucie působila, jako by se v ní znovu rozsvítilo něco živého.
Když se večer vrátila domů, našla Pavla v křesle před televizí.
„Kde jsi byla?“ zeptal se, aniž otočil hlavu.
„Prošla jsem se,“ odpověděla Lucie.
„Ty se poslední dobou procházíš nějak často. Našla sis milence?“
Lucii se sevřel hrudník chladem.
„Co to říkáš?“ ohradila se.
„A co? Ani by mě to nepřekvapilo. Ty jsi u nás vždycky byla čilá.“
„Pavle, dost,“ řekla unaveně. „Tohle už poslouchat nechci.“
„A co chceš poslouchat? Komplimenty?“
Lucie se zhluboka nadechla a snažila se udržet klid.
„Pavle, musíme si promluvit.“
„O čem? O tvých nevěrách?“
„Ne. O nás. O našem manželství.“
„A co mi chceš říct?“
„Chci se rozvést.“
Pavel se na ni překvapeně podíval.
„Co jsi řekla?“
„Řekla jsem, že se chci rozvést. Už takhle nemůžu žít. Neustále mě ponižuješ, kritizuješ. Vedle tebe jsem nešťastná.“
„Ty ses zbláznila! Rozvod? Kdo bys byla beze mě? Nikdo! Měla bys být vděčná, že s tebou vůbec žiju.“
„Nikomu nejsem nic dlužná. Chci být šťastná.“
„Šťastná?“ zasmál se jedovatě. „Myslíš si, že budeš šťastná beze mě? Pleteš se. Nikdo tě nechce. Rozumíš?“
Lucie mlčela. Už se s ním nechtěla přít. Všechno v sobě rozhodla.
„Zítra odcházím,“ pronesla klidně.
„Kam půjdeš?“ vykřikl Pavel. „Kde budeš bydlet? Vždyť nemáš peníze!“
„To není tvoje věc. Poradím si.“
„Já ti nedovolím žít!“ zařval. „Najdu tě a donutím tě litovat, že ses vůbec narodila! Nevděčnice! Všechno jsem ti dal, vytáhl jsem tě nahoru, a ty…“
Lucie mu neodpověděla. Jen se otočila a odešla do ložnice sbalit si věci.
Ráno vstala brzy, umyla se, oblékla a zamířila do kuchyně. Pavel už seděl u stolu a usrkával kávu.
„Nikam nepůjdeš,“ řekl. „Ani tě nenapadne utéct, až budu v práci.“
„Už jsem se rozhodla,“ odpověděla.
„Já ti to nedovolím!“
„Dost, Pavle.“
„Ty mě neslyšíš?“
Pavel vstal a přiblížil se k ní. Lucie se polekala.
„Nechoď ke mně,“ požádala ho. „Pavle, ustup!“
Pavel ji strčil proti zdi. Lucie se udeřila hlavou a sesunula se na podlahu. Jeho pěst dopadla na její tvář. Zavřela oči a čekala na nejhorší.
Brzy nato v sousedním vchodě zaslechli její křik. Policie, kterou přivolali vyděšení sousedé, vtrhla do bytu. Lucii odvezli do nemocnice, kde jí ošetřili zranění. Jakmile ji propustili, okamžitě podala žádost o rozvod. Jejich rodinný život skončil naprostým zhroucením.