Komu na tobě doopravdy záleží?
Petře, prosím, nech mě odejít. Snažili jsme se vytvořit rodinu, ale všechno se nám rozsypalo pod rukama. Proč se máme dál ničit? Rozveďme se, prosím.
Teď hned! ušklíbl se. O tom si můžeš nechat jen zdát. Nikam tě nepustím. Jsi moje žena, já jsem tvůj manžel, máme rodinu. Copak se ti žije špatně? Přestala jsi mě milovat? Nebo máš někoho jiného? Odpověz, když se tě ptám!
Jana seděla na samém kraji pohovky a roztřesenými prsty mačkala lem deky. Po další hádce s manželem měla jedinou touhu: zmizet, vypařit se, navždy se vytratit z jeho života. Rozvod by byl řešením, jenže odvaha podat žádost jí pořád chyběla. Dva roky manželství se proměnily v nekonečnou noční můru a poslední půlrok byl nejhorší. Petr se náhle změnil v krutého domácího vládce, který si každý den našel nový důvod, proč ji ponížit.
To ráno přitom začalo úplně obyčejně. Jana si objednala nový krém na obličej.
Zase utrácíš za nesmysly? ozval se manželův hlas, sotva se vrátila s balíčkem.
Jana se mu to pokusila vysvětlit, ale Petr ji vůbec neposlouchal.
Na co myslíš? Na nás? Nebo jenom na sebe, drahoušku? Ty potřebuješ krém! Radši jsi ty peníze mohla dát na něco užitečného, třeba pomoct mým rodičům.
Petře, proč hned takhle? Pracuju, mám svoje peníze. Tvým rodičům přece pomáhám pořád, dobře to víš.
Co děláš? Posíláš jim pár drobných! Oni potřebují skutečnou pomoc, chápeš? Jsi sobec, Jano. Všechno, co vyděláš, vyhazuješ za mastičky na obličej!
Jeho hlas byl tvrdý a oči mu planuly hněvem. Jana to nevydržela a rozplakala se. Petr jako vždy práskl dveřmi a nechal ji samotnou se slzami a pocitem naprosté bezmoci. Dělal to pokaždé: nejdřív ji dohnal na dno a pak odešel.
Jana si velmi dobře pamatovala, jak to celé začalo. Petr jí tehdy připadal dokonalý: pozorný, starostlivý, milující. Jenže časem se něco změnilo. Anebo si jeho pravé tváře zpočátku jen nevšimla?
Večer se Petr vrátil domů. Jana seděla v kuchyni a pila čaj.
Tys zase brečela? zeptal se, aniž by se na ni podíval.
Ublížil jsem ti? Za to si můžeš sama. Přemýšlej nad tím, co děláš.
A co dělám špatně? zeptala se Jana tiše.
Všechno! Vůbec se nesnažíš. Já chodím do práce, jsem unavený, a ty? Půl dne sedíš u počítače a půl dne doma!
Já taky pracuju, a ne míň než ty, namítla Jana, ale okamžitě toho litovala.
Tomu říkáš práce? Vyděláváš pár korun! Rodinu živím já. Važ si mě, Jano. Za celé naše manželství jsi mi ani jednou pořádně nepoděkovala! Zasloužil bych si to!
Vážím si tě, Petře… Ale to ti nedává právo se mnou takhle mluvit.
A jak s tebou mám mluvit? Ty jsi pořád nespokojená, pořád roníš slzy! Děláš ze mě zrůdu!
Petře… Ty jsi pořád podrážděný. Bojím se říct jediné slovo, bojím se něco koupit, bojím se i odpočinout. Po obědě si nemůžu ani lehnout! Kdyby ses to dozvěděl, hned začneš řvát! Nemám nervy ze železa, už sama sebe nezvládám…
Ale prosím tě, nefňukej! Věčně ze sebe děláš oběť. Je mi z toho špatně!
V jeho hlase znělo takové znechucení, až Janu zabolelo u srdce.
Nechápu, proč se ke mně takhle chováš, zašeptala. Co mám dělat?
Dělej všechno tak, jak máš, neštvi mě, a bude klid.
Jana se mu podívala do očí. Teplo i láska z nich dávno zmizely. Zůstala jen podrážděnost a chlad.
Možná bychom si měli promluvit, navrhla. Mohli bychom zajít k manželskému poradci.
Poradce? Ty potřebuješ psychologa, ty nejsi normální, odsekl Petr. Všechno si jen vymýšlíš.
Tahle slova Janu definitivně přesvědčila: musí pryč. Petr rychle dojedl a zapnul televizi. Ona vytáhla starý zápisník a začala plánovat útěk. Musela promyslet každý detail.
Druhý den odešla Jana z domu dřív než obvykle. Zastavila se v malé kavárně, objednala si kávu, otevřela zápisník a napsala:
„První krok: najít si práci na částečný úvazek, vydělat víc než teď. Druhý krok: pronajmout si malý pokoj. Třetí krok: sbalit věci. Čtvrtý krok…“
Jano? ozval se známý hlas.
Zvedla oči a uviděla svou bývalou spolužačku Lucii.
Lucko! To je překvapení! vyhrkla Jana.
Dlouho jsme se neviděly, usmála se Lucie. Co tu děláš? Pracuješ tady?
Ne, jen jsem si přišla trochu promyslet věci, odpověděla Jana vyhýbavě.
Co se stalo? Nevypadáš dobře. Nejsi nemocná?
Jana, která už dlouho neslyšela laskavé slovo, se rozplakala.
Lucko, je to hrozné. Manžel mě ničí, pořád mě kritizuje, ponižuje. Už nemůžu dál. A někdy se bojím, protože mě při hádkách chytá.
Lucie ji poslouchala a nepřerušovala.
Chci od něj odejít, pokračovala Jana, ale mám strach. Nevím, kde začít. Jak budu žít dál?
Jano, uteč! Nenechám tě v tom. Přijeď ke mně, nějakou dobu u mě můžeš zůstat. Pamatuješ si adresu? A existují i bezplatné psychologické poradny pro ženy, které zažívají domácí tyranii.
To jsem vůbec nevěděla, přiznala Jana.
Teď už to víš. Hlavně si věř. Jsi silná, zvládneš to.
Po jejich rozhovoru se ještě jednou prošly a za pár hodin Jana vypadala jako někdo úplně jiný.
Když se večer vrátila domů, našla Petra v křesle, jak zírá do televize.
Kde jsi byla? zeptal se, aniž by se otočil.
Venku, odpověděla Jana.
Nějak často se poslední dobou couráš. Našla sis milence?
Janě v hrudi všechno ztuhlo.
Co to říkáš? ohradila se.
A co? Ani bych se nedivil, kdyby sis někoho našla. Ty jsi šikovná.
Petře, dost, řekla Jana unaveně. Tohle už nechci poslouchat.
A co chceš poslouchat? Komplimenty?
Jana se zhluboka nadechla a snažila se zachovat klid.
Petře, musíme si promluvit.
O čem? O tvých nevěrách?
Ne. O nás. O našem manželství.
A co mi chceš říct?
Chci se rozvést.
Petr se na ni překvapeně zadíval.
Co jsi řekla?
Řekla jsem, že se chci rozvést. Už takhle nemůžu žít. Neustále mě ponižuješ, kritizuješ. Vedle tebe jsem nešťastná.
Zbláznila ses! Rozvod? Kdo jsi beze mě? Nikdo! Měla bys být vděčná, že s tebou vůbec žiju.
Nikomu nejsem nic dlužná. Chci být šťastná.
Šťastná? Myslíš si, že beze mě budeš šťastná? Pleteš se. Nikdo tě nepotřebuje. Rozumíš?
Jana mlčela. Už se nechtěla hádat. Rozhodnutí padlo.
Zítra odcházím, pronesla klidně.
Kam půjdeš? zařval Petr. Kde budeš bydlet? Vždyť nemáš nic!
To už není tvoje starost. Poradím si.
Nedovolím ti žít v klidu! zařval. Najdu tě a donutím tě litovat, že ses narodila! Nevděčnice! Všechno jsem ti dal, udělal jsem z tebe člověka, a ty!
Jana neodpověděla. Jen se otočila a odešla do ložnice sbalit si věci.
Ráno se Jana probudila brzy, umyla se, oblékla a šla do kuchyně. Petr už seděl u stolu a usrkával kávu.
Nikam nepůjdeš, řekl. Ani tě nenapadne utéct, až budu v práci!
Už jsem se rozhodla, odpověděla.
Já ti to nedovolím!
Už dost, Petře…
Ty mě neslyšíš?
Petr vstal a přistoupil k ní. Jana se vyděsila.
Nechoď ke mně, prosila. Petře, ustup!
Petr ji strčil ke zdi. Jana se udeřila do hlavy a sesunula se na podlahu. Jeho pěst dopadla na její tvář. Zavřela oči a připravila se na nejhorší.
Brzy nato uslyšeli její křik v sousedním vchodě. Policie, přivolaná vystrašenými sousedy, vtrhla do bytu. Janu odvezli do nemocnice, kde jí poskytli ošetření. Hned po propuštění podala žádost o rozvod. Jejich rodinný život skončil naprostým krachem.
Komu na tobě doopravdy záleží?
Děkuji ti, otče… a navždy sbohem.