Janě v hrudi všechno ztuhlo.
Co to říkáš? ohradila se.
A co? Ani bych se nedivil, kdyby sis někoho našla. Ty jsi šikovná.
Petře, dost, řekla Jana unaveně. Tohle už nechci poslouchat.
A co chceš poslouchat? Komplimenty?
Jana se zhluboka nadechla a snažila se zachovat klid.
Petře, musíme si promluvit.
O čem? O tvých nevěrách?
Ne. O nás. O našem manželství.
A co mi chceš říct?
Chci se rozvést.
Petr se na ni překvapeně zadíval.
Co jsi řekla?
Řekla jsem, že se chci rozvést. Už takhle nemůžu žít. Neustále mě ponižuješ, kritizuješ. Vedle tebe jsem nešťastná.
Zbláznila ses! Rozvod? Kdo jsi beze mě? Nikdo! Měla bys být vděčná, že s tebou vůbec žiju.
Nikomu nejsem nic dlužná. Chci být šťastná.
Šťastná? Myslíš si, že beze mě budeš šťastná? Pleteš se. Nikdo tě nepotřebuje. Rozumíš?
Jana mlčela. Už se nechtěla hádat. Rozhodnutí padlo.
Zítra odcházím, pronesla klidně.
Kam půjdeš? zařval Petr. Kde budeš bydlet? Vždyť nemáš nic!
To už není tvoje starost. Poradím si.
Nedovolím ti žít v klidu! zařval. Najdu tě a donutím tě litovat, že ses narodila! Nevděčnice! Všechno jsem ti dal, udělal jsem z tebe člověka, a ty!
Jana neodpověděla. Jen se otočila a odešla do ložnice sbalit si věci.
Ráno se Jana probudila brzy, umyla se, oblékla a šla do kuchyně. Petr už seděl u stolu a usrkával kávu.
Nikam nepůjdeš, řekl. Ani tě nenapadne utéct, až budu v práci!
Už jsem se rozhodla, odpověděla.
Já ti to nedovolím!
Už dost, Petře…
Ty mě neslyšíš?
Petr vstal a přistoupil k ní. Jana se vyděsila.
Nechoď ke mně, prosila. Petře, ustup!
Petr ji strčil ke zdi. Jana se udeřila do hlavy a sesunula se na podlahu. Jeho pěst dopadla na její tvář. Zavřela oči a připravila se na nejhorší.
Brzy nato uslyšeli její křik v sousedním vchodě. Policie, přivolaná vystrašenými sousedy, vtrhla do bytu. Janu odvezli do nemocnice, kde jí poskytli ošetření. Hned po propuštění podala žádost o rozvod. Jejich rodinný život skončil naprostým krachem.
Komu na tobě doopravdy záleží?
Děkuji ti, otče… a navždy sbohem.