Dostali je. Dvě vyhublá, vystrašená koťata vypadala jako drobné kostřičky obalené špinavou srstí. Vytřeštěné oči měla plné hrůzy a bezradnosti a třásla se tak, až se člověku sevřelo srdce.
Celý svůj pracovní život jsem, já, Jiří Novák, strávil na cestách. Služba si poroučela: jiná posádka, jiné město, jiný byt, jiné zvyky. Jen moji věrní čtyřnozí parťáci putovali vždycky se mnou. Od mládí jsem byl zarytý pejskař a nikdy by mě nenapadlo nechat zvíře někomu „na chvíli“, natož se ho vzdát nadobro. Rodina je rodina, a u nás do ní patřili lidé i chlupáči.
Moje žena Jana i děti to braly stejně. U nás se nerozdělovalo na „nás“ a „zvířata“, každý tvor doma měl své místo. Otázka, jestli někoho nechat, nebo vzít s sebou, vlastně nikdy nepadla: když jsme odjížděli, odjížděli jsme všichni, a když jsme se vraceli, vraceli jsme se zase společně.
Když přišel čas odejít do penze a s Janou jsme se vrátili k rodnému kraji, kousek od Brna, právě ona otevřela další kapitolu našeho života. Jednou se vrátila z obchůdku na návsi a za ní cupitala toulavá kočka. Hubená, březí, zvláštně důvěřivá, až z toho bolela duše. Zakousla se do šišky salámu, kterou Jana koupila, a už se jí nepustila, jako by jí instinkt řekl: tady budeš doma.
Mína, tak jsme tu novou obyvatelku pojmenovali, se u nás zabydlela překvapivě rychle. Brzy přivedla na svět pět koťat. Jedno jsme si nechali, ostatní našli domov u příbuzných a známých. Z toho našeho vyrostl kocour Matěj a o rok později k němu přibyli ještě dva — Kuba a Honzík.
Stalo se, že ze mě, starého pejskaře, byl najednou zapálený kočičí člověk. Kočky se u nás zabydlely tak přirozeně, že jsem se divil, jak jsem dřív mohl žít bez jejich tiché, chytré něhy. I ony chodily člověku za patami a vycítily špatnou náladu i nepatrnou změnu v hlase.
V městském bytě nám postupně začalo být těsno. Děti dospěly a každé si šlo svou cestou, a my s Janou jsme si jednoho dne řekli, že ve velkém městě už nás nic nedrží. Byt jsme prodali a koupili slušný domek se zahradou v malé vsi za Brnem.
Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v životě. Psi i kočky běhali po zahradě od rána do večera, my se procházeli mezi záhony, dívali se, jak řádí na vzduchu, a radovali se s nimi.
Na začátku května mě Jana poprosila, abych se cestou zastavil ve výrobním závodě pro předem domluvený skleník na zahradu. Přijel jsem, zaplatil — vyšel na patnáct tisíc korun — a zašel do haly zkontrolovat rámy i desky z polykarbonátu.
Když skladníci zvedali plošinu se zbytky kovových konstrukcí, ozvalo se zespodu zoufalé pípání.
„Tak tady se schovali,“ zabručel mladý chlapík v montérkách. „Hledali jsme úplně jinde. Běžte to říct panu Havelkovi.“
Za chvíli k nám přišel mistr dílny.
„Tak co, jsou tam?“ zeptal se. „Musí pryč. Pak se budou ptát mě, co tu dělá taková havěť!“
Nevydržel jsem to a obrátil se na toho mladíka:
„Co se tady stalo?“
Vzdychl a vyprávěl. Asi před měsícem se k hale přitoulala kočka a porodila přímo pod stroji. Kluci ji potají krmili, bylo jim jí líto. Jenže když se to dozvědělo vedení, přišel rozkaz koťata odstranit — prý nebezpečí, hygiena, alergie. Matka malé přenášela z místa na místo a pak zmizela úplně. Mysleli si, že je odnesla všechny, ale zřejmě to nestihla. Kočku už několik dní nikdo neviděl, jen ti dva mrňousové zůstali.
„Kolik jich je?“
„Dvě. Zrzavý a černobílá. Hned vám je ukážeme.“
Jakmile pracovníci plošinu naklonili, vyrazily zpod ní dvě maličké chlupaté kuličky, zoufale vřískaly a rozběhly se po hale každá jinam. Honila je celá směna. Nakonec je chytili.
Koťata byla špinavá, kostnatá, sotva stála na nohou. Rozhlížela se doširoka otevřenýma očima, třásla se a mačkala k sobě. Strakaté mělo od krve čumáček. Jeden z dělníků se s nimi otočil k bráně.
V tu chvíli mě bolestivě píchlo u srdce.
„Počkejte! Kam je nesete?“
„Za vrata. Tady je nikdo nechce. Potulní psi se kolem courají pořád, roztrhají je hned.“
„Moment. Vezmu je já. Nenašla by se krabice?“
„Vážně?“ podíval se na mě překvapeně. „To vám teda děkujeme. Tady by neměli šanci, psi je nenechají ani vydechnout.“
S krabicí pomohla paní Markéta z kanceláře. Přinesla karton a kus staré látky. Cesta domů mi připadala nekonečná. Pořád jsem se díval dozadu na nové chlupaté pasažéry a myslel na jediné: co na to Jana?
Doma už čekala na skleník.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se hned, jak jsem vešel do chodby.
„Ano, všechno je zařízené. Jen jsem s sebou přivezl ještě někoho.“
Nahlédla do krabice a zůstala stát s pootevřenými ústy. Seděla tam dvě špinavá, plachá koťata. Jana si navlékla rukavice a začala je prohlížet. Zrzek pískal a tiskl se k sestře, zatímco strakatá syčela a škrábala, jen co se jí Jana pokusila očistit poraněný nos. Byli divocí až k neuvěření.
Zatímco koťata hltavě jedla a pila, připravili jsme pelíšek a záchod. K našemu překvapení strakatá kočička hned pochopila, k čemu je, a dotlačila do něj i zmateného brášku jako zkušená hospodyně. Radost jsme neskrývali: nejdůležitější bod domácí výchovy zvládli.
Brzy se ze zahradní obchůzky vrátila naše kočičí parta. Mína, ačkoli sama matka, přijala nováčky nepřátelsky. Srst naježená, syčení, ústup za skříň — a synové za ní jako vojsko za velitelkou. V domě měla hlavní slovo ona, a když bylo třeba, dala výchovný pohlavek bez rozmýšlení.
Jana mě uklidňovala:
„Napořád si je samozřejmě nechat nemůžeme. Ale je dobře, že jsou dva. Až povyrostou a zvyknou si, najdeme jim domov. Do té doby jim dáme jména. Ať jsou to Vašík a Anička.“
„Tak dobře,“ souhlasil jsem. „Jednoduchá, domácí jména.“
Anička si brzy vydobyla vedoucí postavení a poroučela zrzavému Vašíkovi, menšímu, slabšímu a mnohem přítulnějšímu. Tahala ho pod stůl, pod postel, do škvíry mezi gauči. S Janou jsme tak plachá koťata nezažili. Vylézala jen v noci nebo ve chvíli, kdy byl pokoj prázdný — najíst se, napít a potichu použít záchod.
Jednou v noci se Jana probudila, protože se jí něco vrtělo u hlavy a tahalo ji za vlasy. Vašík si na jejím polštáři dělal hnízdo, zatímco Anička seděla u nohou a tiše předla. Další noc jsme Janě položili na polštář starou kožešinovou čepici. Vašík pod ni okamžitě zalezl a sestra se k němu přitiskla.
Když koťata zesílila a přestala se bát lidských rukou, nastal čas hledat jim ten nejlepší domov. Vašíka jsem už v duchu skoro počítal za našeho, ale najít rodinu pro Aničku se ukázalo jako trápení.
Mína se syny Vašíka přijala docela snesitelně, jenže vůči Aničce byla čím dál ostřejší, jak malá kočka rostla. Anička se bránila, Vašík ji chránil, ale napětí v domě narůstalo a kočičí hádky nebraly konce. Příbuzní ani přátelé si ji vzít nemohli, všichni už měli svá zvířata. Jana tedy podala inzeráty.
Telefonáty začaly přicházet, ale většinou volali teenageři nebo lidé v podnájmu, přestože jsme jasně napsali: pouze dospělým, ideálně rodině, se zárukou dobré péče.
Jednou zavolala žena jménem Ludmila. Bydlela nedaleko, v rodinném domku.
„Jsem sama,“ říkala. „Nedávno mi umřela kočka. Doma je prázdno a smutno. Chtěla bych se zase o někoho starat.“
Hned druhý den přijela. Působila upraveně, ukázala občanku, mluvili jsme o kastraci a domluvili se, že zůstaneme v kontaktu. Jana ji vyfotila, jak si Aničku odváží.
Uběhly dva dny. Vašík mňoukal, skoro nejedl, jen ležel a pil vodu. Mně se po Aničce také stýskalo. Ludmila se neozývala. Jana to nevydržela a zavolala první. Žena ji ujistila, že je všechno v pořádku, ale další den jsme se tam stejně jeli podívat.
Branka byla zamčená. Na rohu jsme potkali sousedku a opatrně se zeptali:
„Je paní Ludmila doma?“
„Není, je v práci, vrací se pozdě. Vy jdete kvůli kočce?“ podívala se na nás významně. „U ní se kočky střídají jako ponožky. Vezme, vyhodí, k žádné nepřilne.“
Čekali jsme do večera. Když se Ludmila objevila, stáli jsme už před domem.
„Zase vy? S tou vaší kočkou je všechno v pořádku!“
„Chceme Aničku vidět,“ řekla Jana pevně.
„Teď nemám čas. Přijeďte o víkendu!“
Postavil jsem se klidně, ale rozhodně do průchodu a trval na svém. Ať nám ji ukáže.
V koutě kurníku seděla naše Anička. Špinavá, vyděšená a přikrčená.
„Proč ji nekrmíte?“ vybuchla Jana.
„Jak nekrmím? Kočka má chytat myši! Ať si zobne u slepic. Nezřídila jsem si tady žádný penzion!“
V tu chvíli se Anička s hlasitým pláčem vrhla Janě do náruče. Vzali jsme ji okamžitě, bez ohledu na Ludmiliny výčitky.
Sotva se za námi doma zavřely dveře, první k Aničce přiběhl Vašík. Mína malou uprchlici nejdřív očichala, pak se k ní sklonila a začala jí olizovat špinavou srst. Kdo se v těch kočkách má vyznat? Mně se ale zdálo, že z jejího návratu má Mína stejnou radost jako my.
O hledání nového domova pro Aničku už nepadlo ani slovo. Zůstala u nás navždy.