Dostali je. Dvě vyhublá, vystrašená koťata vypadala jako drobné kostřičky obalené špinavou srstí. Vytřeštěné oči měla plné hrůzy a bezradnosti a třásla se tak, až se člověku sevřelo srdce.
Celý svůj pracovní život jsem, já, Jiří Novák, strávil na cestách. Služba si poroučela: jiná posádka, jiné město, jiný byt, jiné zvyky. Jen moji věrní čtyřnozí parťáci putovali vždycky se mnou. Od mládí jsem byl zarytý pejskař a nikdy by mě nenapadlo nechat zvíře někomu „na chvíli“, natož se ho vzdát nadobro. Rodina je rodina, a u nás do ní patřili lidé i chlupáči.
Moje žena Jana i děti to braly stejně. U nás se nerozdělovalo na „nás“ a „zvířata“, každý tvor doma měl své místo. Otázka, jestli někoho nechat, nebo vzít s sebou, vlastně nikdy nepadla: když jsme odjížděli, odjížděli jsme všichni, a když jsme se vraceli, vraceli jsme se zase společně.
Když přišel čas odejít do penze a s Janou jsme se vrátili k rodnému kraji, kousek od Brna, právě ona otevřela další kapitolu našeho života. Jednou se vrátila z obchůdku na návsi a za ní cupitala toulavá kočka. Hubená, březí, zvláštně důvěřivá, až z toho bolela duše. Zakousla se do šišky salámu, kterou Jana koupila, a už se jí nepustila, jako by jí instinkt řekl: tady budeš doma.
Mína, tak jsme tu novou obyvatelku pojmenovali, se u nás zabydlela překvapivě rychle. Brzy přivedla na svět pět koťat. Jedno jsme si nechali, ostatní našli domov u příbuzných a známých. Z toho našeho vyrostl kocour Matěj a o rok později k němu přibyli ještě dva — Kuba a Honzík.
Stalo se, že ze mě, starého pejskaře, byl najednou zapálený kočičí člověk. Kočky se u nás zabydlely tak přirozeně, že jsem se divil, jak jsem dřív mohl žít bez jejich tiché, chytré něhy. I ony chodily člověku za patami a vycítily špatnou náladu i nepatrnou změnu v hlase.
V městském bytě nám postupně začalo být těsno. Děti dospěly a každé si šlo svou cestou, a my s Janou jsme si jednoho dne řekli, že ve velkém městě už nás nic nedrží. Byt jsme prodali a koupili slušný domek se zahradou v malé vsi za Brnem.
Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v životě. Psi i kočky běhali po zahradě od rána do večera, my se procházeli mezi záhony, dívali se, jak řádí na vzduchu, a radovali se s nimi.
Na začátku května mě Jana poprosila, abych se cestou zastavil ve výrobním závodě pro předem domluvený skleník na zahradu. Přijel jsem, zaplatil — vyšel na patnáct tisíc korun — a zašel do haly zkontrolovat rámy i desky z polykarbonátu.
Když skladníci zvedali plošinu se zbytky kovových konstrukcí, ozvalo se zespodu zoufalé pípání.
„Tak tady se schovali,“ zabručel mladý chlapík v montérkách. „Hledali jsme úplně jinde. Běžte to říct panu Havelkovi.“
Za chvíli k nám přišel mistr dílny.
„Tak co, jsou tam?“ zeptal se. „Musí pryč. Pak se budou ptát mě, co tu dělá taková havěť!“
Nevydržel jsem to a obrátil se na toho mladíka:
„Co se tady stalo?“
Vzdychl a vyprávěl. Asi před měsícem se k hale přitoulala kočka a porodila přímo pod stroji. Kluci ji potají krmili, bylo jim jí líto. Jenže když se to dozvědělo vedení, přišel rozkaz koťata odstranit — prý nebezpečí, hygiena, alergie. Matka malé přenášela z místa na místo a pak zmizela úplně. Mysleli si, že je odnesla všechny, ale zřejmě to nestihla. Kočku už několik dní nikdo neviděl, jen ti dva mrňousové zůstali.
„Kolik jich je?“
„Dvě. Zrzavý a černobílá. Hned vám je ukážeme.“
Jakmile pracovníci plošinu naklonili, vyrazily zpod ní dvě maličké chlupaté kuličky, zoufale vřískaly a rozběhly se po hale každá jinam. Honila je celá směna. Nakonec je chytili.
Koťata byla špinavá, kostnatá, sotva stála na nohou. Rozhlížela se doširoka otevřenýma očima, třásla se a mačkala k sobě. Strakaté mělo od krve čumáček. Jeden z dělníků se s nimi otočil k bráně.
V tu chvíli mě bolestivě píchlo u srdce.
„Počkejte! Kam je nesete?“
„Za vrata. Tady je nikdo nechce. Potulní psi se kolem courají pořád, roztrhají je hned.“
„Moment. Vezmu je já. Nenašla by se krabice?“
„Vážně?“ podíval se na mě překvapeně. „To vám teda děkujeme. Tady by neměli šanci, psi je nenechají ani vydechnout.“
S krabicí pomohla paní Markéta z kanceláře. Přinesla karton a kus staré látky. Cesta domů mi připadala nekonečná. Pořád jsem se díval dozadu na nové chlupaté pasažéry a myslel na jediné: co na to Jana?
Doma už čekala na skleník.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se hned, jak jsem vešel do chodby.
„Ano, všechno je zařízené. Jen jsem s sebou přivezl ještě někoho.“
Nahlédla do krabice a zůstala stát s pootevřenými ústy. Seděla tam dvě špinavá, plachá koťata. Jana si navlékla rukavice a začala je prohlížet. Zrzek pískal a tiskl se k sestře, zatímco strakatá syčela a škrábala, jen co se jí Jana pokusila očistit poraněný nos. Byli divocí až k neuvěření.
Zatímco koťata hltavě jedla a pila, připravili jsme pelíšek a záchod. K našemu překvapení strakatá kočička hned pochopila, k čemu je, a dotlačila do něj i zmateného brášku jako zkušená hospodyně. Radost jsme neskrývali: nejdůležitější bod domácí výchovy zvládli.