Když se Marie rozhodla přijet od maminky o tři hodiny dřív, myslela si, že udělá Petrovi radost. Jenže ve chvíli, kdy otevřela dveře jejich bytu, se jí sevřelo hrdlo a slzy už nedokázala zastavit.
Marie seděla v příměstském vlaku, dívala se do tmavnoucího okna a v duchu se pořád vracela k mámě. Strávila u ní tři dny, vařila jí vývar, nosila léky, měřila teplotu. Horečka polevila teprve včera večer.
„Zůstaň ještě aspoň jeden den,“ prosila ji maminka ráno.
„Petr je doma sám, mami. Určitě zase jí jen rohlíky a studené párky.“
Teď, když vlak monotónně drncal po kolejích, Marie si vyčítala, že neposlechla. Jenže Petr jí každý večer volal, ptal se na maminčino zdraví a mezi řečí si stěžoval, že v lednici už skoro nic není. Mluvil zvláštně. Unaveně. Tišeji než obvykle.
„Chybíš mi,“ zamumlal předešlou noc.
Marie se tehdy usmála. Třicet let spolu, a on pořád říká, že se mu stýská. Říkala si, že měla štěstí. Ne každý muž takhle drží při rodině.
Vlak se lehce kymácel. Naproti ní seděla žena, loupala si slunečnicová semínka a četla červenou knihovnu. Na obálce se štíhlá dívka tiskla k tmavovlasému muži v elegantním saku. Marie koutkem oka zahlédla svůj odraz v okně. Jemné vrásky u očí, šediny u kořínků vlasů. Kdy jí život utekl tak rychle?
„Jedete za manželem?“ zeptala se spolucestující.
„Ano. Domů.“
„Já za milencem,“ uchechtla se žena. „Můj si myslí, že jsem u kamarádky.“
Marie zrudla a odvrátila hlavu. Nechápala, jak někdo může takovou věc říct tak lehce, jako by mluvil o nákupu chleba.
Vtom jí v dlani zavibroval telefon.
„Jak je? Kdy přijedeš?“ napsal Petr.
Marie se podívala na čas. Domů to měla ještě asi tři hodiny. Chtěla napsat pravdu, jenže prsty se zastavily nad displejem. Ne. Překvapí ho. Přijede, uvaří mu teplou večeři, prostře stůl. Bude mít radost.
„Zítra ráno. Taky se mi stýská,“ odeslala.
Petr okamžitě poslal srdíčko.
Za oknem ubíhaly zahrádkářské kolonie, malé domky a osvětlená nástupiště. Marie vytáhla z tašky termosku s čajem. Maminka trvala na tom, že si ji musí vzít, a ještě jí přibalila dva chleby se šunkovým salámem. Pořád ji krmila, jako by nebyla dospělá žena, ale holčička z první třídy.
„Jsi celá pohublá, Maruško. Ten tvůj Petr na tebe asi moc nedohlíží, co?“
„Mami, je mi pětapadesát.“
„A co má být? Pro mě budeš dítě pořád.“
Marie ukusovala z chleba a myslela na ni. Maminka žila sama ve starém paneláku na kraji města, v bytě, kde Marie vyrostla. Táta zemřel před šesti lety a od té doby ji dcera přemlouvala, aby se přestěhovala k nim. Marně.
„Máte svého dost,“ odmítala vždycky mávnutím ruky. „Ještě abyste tam měli starou ženskou pod nohama.“
Ale komu by překážela? Marie celý život nedělala skoro nic jiného, než že se o někoho starala. Nejdřív o rodiče, potom o Petra, pak o děti. Pracovala jako učitelka v mateřské škole, ale po narození Lukáše zůstala doma. Pak přišla Klára. A nakonec už se do práce nikdy nevrátila.
„Na co bys chodila do práce?“ říkával Petr. „Vydělám dost. Buď doma, starej se o děti a o domácnost.“
A ona se starala. Třicet let. Vařila, prala, uklízela. Vozila děti na kroužky, chodila na třídní schůzky, žehlila Petrovi košile, přišívala knoflíky a věděla, kde má co uložené, ještě dřív než se sám zeptal.
Děti vyrostly a odešly. Lukáš zakotvil v Brně a oženil se. Klára se vdala a nedávno porodila dceru. Marie už byla babičkou.
A co bude dál?
Vlak začal brzdit. Marie si posbírala věci, rozloučila se se ženou naproti a vystoupila na hlučné nádraží. Lidé se tlačili u zastávek, autobusy přijížděly a odjížděly, večerní vzduch byl vlhký a chladný. Domů ji čekalo ještě čtyřicet minut autobusem.
Cestou si představovala, jak se Petr zatváří. Čeká ji až zítra ráno, a ona bude stát ve dveřích už dnes. Po cestě se zastaví v Albertu, koupí maso, brambory, něco čerstvého k večeři. Připraví stůl, zapálí malé světlo v kuchyni, otevře láhev okurek.
V obchodě naplnila dvě tašky. Pokladní se usmála.
„Čekáte návštěvu?“
„Ne. Jen chci udělat radost manželovi.“
Tašky byly těžší, než čekala. K domu je donesla sotva. Ve výtahu si opřela záda o stěnu a chytala dech. Klíče hledala nekonečně dlouho, přehrabovala kabelku a nervózně se smála sama sobě.
Konečně odemkla.
„Petře, to jsem já!“ zavolala do bytu. „Už jsem doma!“
Odpovědělo jí ticho. Možná spal. Bylo pozdě, skoro jedenáct.
Marie položila tašky na zem a svlékla si kabát. V bytě se ale svítilo. To bylo divné. Petr nikdy neusínal při rozsvíceném světle.
Šla pověsit kabát do skříně a v půli pohybu ztuhla. U dveří stály boty. Dámské. Červené lodičky na vysokém podpatku. Lesklé, drahé, nápadné.
„Petře?“ ozvala se tišeji.
Srdce se jí prudce rozběhlo. Třeba jsou Klářiny. Dcera měla klíče. Jenže proč by nepředem nezavolala?
Z kuchyně se ozval smích. Ženský smích.
Marie zůstala stát jako přibitá. To nebyla Klára. Ten hlas neznala.
„Petře, ty jsi vážně komik,“ říkala cizí žena pobaveně.
„Marie přijede až zítra. Do té doby všechno uklidíme,“ odpověděl její muž.
Marie se opřela o stěnu. Kolena se jí podlomila. Co se to děje? Kdo je ta žena? A proč mluví o uklízení, jako by se u nich doma skrývalo něco, co nesmí vidět?
„A co když se vrátí dřív?“ zeptala se ta cizí.
„Nevrátí. Marie je přesná jako švýcarské hodinky. Když řekne zítra ráno, znamená to zítra ráno.“
Z kuchyně se znovu ozval smích. Marie zavřela oči. Najednou nemohla popadnout dech.
Potichu prošla chodbou ke kuchyni. Dveře byly jen pootevřené. Naklonila se a nahlédla dovnitř.
U stolu seděl Petr v tílku a teplákách. Vlasy měl rozcuchané, tvář spokojenou a uvolněnou. Naproti němu seděla mladá žena, mohlo jí být kolem třiceti. Tmavovláska, výrazná, sebejistá. Na sobě měla její župan. Mariin měkký domácí župan.
Na stole stály dvě štamprle, mísa bramborového salátu, kyselé okurky a talíř s chlebíčky. Petr držel tu ženu za ruku.
„Ivano, ty jsi zázrak,“ šeptal jí.
Ivana? Kdo je Ivana?
„A tvoje žena?“ naklonila hlavu cizí žena koketně. „Říkal jsi přece, že ji miluješ.“
„Miluju. Ale tohle je jiné. S tebou si připadám živý.“
Marie sevřela zárubeň tak silně, až ji zabolely prsty. Před očima se jí zatmělo. Třicet let manželství. Třicet let důvěry, péče, trpělivosti. A on.
„Petře,“ vydechla.
Oba sebou trhli. Petr zbělel a otevřel ústa, ale žádné slovo z něj nevyšlo. Žena vyskočila ze židle a přitáhla si župan k tělu.
„Marie? Ty jsi… ty jsi přece měla přijet zítra,“ koktal Petr.
„Kdo to je?“ Marie ukázala třesoucí se rukou na tmavovlásku.
„To je Ivana. Kolegyně. Z práce.“
„Kolegyně?“ Marie ji přejela pohledem od hlavy k patě. „Kolegyně v mém županu?“
„Víš co, já radši půjdu,“ vyhrkla Ivana a udělala krok ke dveřím. „Petře, zavoláme si.“
„Stůj!“ vykřikla Marie. „Nikam nepůjdeš. Nejdřív mi oba vysvětlíte, co se tady děje.“
Ivana se zarazila. V obličeji měla provinilý výraz, ale nebylo v něm tolik studu, kolik by Marie čekala.
„My jsme si jen povídali,“ řekla. „Petr mi pomáhal s podklady do práce.“
„S podklady?“ Marie se zasmála ostře, skoro hystericky. „Ve dvě v noci? V mém županu?“
„Maruško, uklidni se,“ vstal Petr. „Není to tak, jak to vypadá. Ivana potřebovala pomoct s jednou zprávou, já jsem za ní zašel. Pak mě pozvala na čaj…“
„Na čaj?“ Marie ukázala na štamprle. „Tohle je čaj?“
„No, trochu jsme si nalili…“
„Oblékla si můj župan! V mém bytě! Seděla u mého stolu! Zatímco já jsem se starala o nemocnou mámu!“
Petr udělal krok k ní.
„Nekřič, prosím tě. Uslyší to sousedi.“
„Sousedi?“ Marie couvla, jako by ji uhodil. „Ty se bojíš sousedů? A na mě jsi myslel, když jsi sem přivedl tuhle… tuhle…“
„Nic se nestalo!“ Petr ji chytil za ramena. „Přísahám, nic!“
Marie se mu podívala do očí. Viděla v nich paniku, strach a lež. Po třiceti letech společného života ho uměla číst jako rozevřenou knihu.
„Pusť mě,“ zašeptala.
„Maruško…“
„Řekla jsem, pusť mě!“
Petr ruce spustil. Chvěly se.
„Já půjdu,“ zamumlala Ivana a znovu se vrhla ke dveřím.
„Počkej!“ vyštěkla Marie. „Nejdřív sundej ten župan.“
„Marie, tady přede mnou?“ snažil se Petr postavit mezi ně.
„Copak, najednou se stydíš?“ odstrčila ho. „Když jsi ji v mém županu hostil, to ti trapné nebylo!“
Ivana si župan strhla z ramen a hodila ho přes opěradlo židle. Pod ním měla úzké džíny a přiléhavý top.
„Promiňte,“ procedila a vyběhla z bytu.
Dveře za ní práskly.
Marie klesla na židli a zakryla si obličej dlaněmi. Slzy nepřicházely. Byla v ní jen prázdnota. Obrovská černá díra na místě, kde ještě před chvílí bilo srdce.
„Maruško, pojďme si promluvit v klidu,“ posadil se Petr vedle ní. „Všechno ti vysvětlím.“
„Tak vysvětluj.“
„Ivana mě opravdu požádala o pomoc s prací. Šel jsem k ní, pomohl jí. Pak navrhla, že si připijeme, protože se to povedlo.“
„V devět večer?“
„Do dvou do rána?“ Marie prudce zvedla hlavu. „Čtyři hodiny jste dělali jednu zprávu?“
Petr mlčel. Obličej mu zrudl a na čele se mu leskl pot.
„Petře, nejsem hloupá,“ řekla tiše. „Jsme spolu třicet let. Poznám, když lžeš.“
„Ale nic nebylo! Jen jsme mluvili. Je sama, nemá si s kým promluvit.“
„A se mnou si o čem povídat nemáš?“
„S tebou mluvíme jen o provozu. O vnučce, o nákupech, o tvojí mámě. S ní… s ní je to o něčem jiném.“
Marie vstala. V hrudi se jí rozlilo horko.
„O něčem jiném?“ zopakovala. „A já jsem co? Nejsem člověk? Jsem kuchyňská linka?“
„Takhle jsem to nemyslel.“
„A jak jsi to myslel? Jak?“ udeřila pěstí do stolu. „Třicet let jsem držela tenhle domov pohromadě. Kvůli tobě. Kvůli dětem. Svoji práci jsem odložila, svůj život jsem odložila. A ty mi řekneš, že jsem nezajímavá!“
„Marie, prosím tě, uklidni se.“
„Neuklidním!“ chodila po kuchyni sem a tam jako zvíře zavřené v kleci. „Žehlím ti košile, vařím ti večeře, peru, uklízím, starám se o všechno. A ty si s kolegyní povídáš o něčem jiném!“
„Byla sama,“ vyhrkl Petr.
„Sama? Teď zrovna byla sama?“ Marie se zastavila. „A kolik jich bylo před ní?“
„Žádná!“
„Lžeš!“ přistoupila až k němu. „Kolikrát jsi zůstával déle v práci? Kolik bylo porad? Kolik firemních večírků?“
„To byla práce.“
„Práce? Stejná jako dneska s Ivanou?“
Petr sklopil hlavu.
„Maruško, já tě miluju. Opravdu. Jsi mi nejbližší.“
„Nejbližší?“ zasmála se hořce. „Jako staré pohodlné bačkory?“
„Co mám říct? Jak to mám říct?“
„Jak?“ Slzy jí konečně vytryskly proudem. „Dala jsem ti celý život. Celý! A ty co? Sháníš si mladší?“
„Nesháním! Ivana sama…“
„Sama co? Sama si oblékla můj župan? Sama tě vzala za ruku? Sama postavila skleničky na stůl?“
Petr neodpověděl.
„Mluv!“ křičela Marie. „Sama?“
„Bylo to oboustranné,“ vydechl.
Marie se chytila za prsa. Jako by se jí pod kůží něco utrhlo.
„Takže jsi to chtěl taky. Takže jsi ji…“
„Maruško, ne.“
„Ano. Teď už ano. Jak dlouho to trvá? Kolik?“
„Tři měsíce.“
Marie dosedla na zem, jako by jí někdo podrazil nohy.
„Tři měsíce,“ zopakovala dutě. „Tři měsíce ses mi díval do očí, dával mi pusu na dobrou noc, říkal mi, že mě miluješ. A přitom jsi byl s ní.“
„Ne tak často.“
„Ne tak často? Takže jste se vídali!“ opřela se o zem a zvedla se směrem ke dveřím. „Dost. Skončilo to.“
„Kam jdeš?“
„Do toho ti nic není. Hlavně pryč od tebe.“
Došla do předsíně. Petr vyběhl za ní.
„Marie, zůstaň. Promluvíme si ráno. S čistou hlavou.“
„S čistou hlavou?“ natahovala si kabát. „Já teď budu muset s čistou hlavou přemýšlet celý zbytek života!“
„Neodcházej, prosím.“
Otočila se. Stál tam ve vytahaných trenýrkách a tílku. Plešatějící, s povoleným břichem, najednou ubohý a cizí.
„Víš co?“ řekla. „Běž za svojí Ivanou. Můžete si povídat o něčem jiném.“
Práskla dveřmi a seběhla po schodech. Výtahu se bála. Mohlo by ho napadnout běžet za ní.
Venku byla zima. Marie se zastavila před domem a poprvé si uvědomila, že nemá kam jít. Ke Kláře nemohla, probudila by vnučku. K mamince to bylo daleko a poslední vlak už dávno odjel.
Pak si vzpomněla na kamarádku Lenku. Bydlela jen o pár ulic dál. Zavolala jí.
„Maruško? Co se děje ve tři ráno?“ ozval se ospalý hlas.
„Leni, můžu k tobě? Moc tě prosím.“
„Jasně. Co se stalo?“
„Řeknu ti to potom.“
V taxíku seděla ztuhle a dívala se před sebe. Třicet let. Celý dospělý život. A co z něj zbylo? Ticho, prázdno a zrada.
Lenka jí otevřela v pomačkaném županu.
„Pojď dál. Postavím vodu na čaj. A mluv.“
Marie jí pověděla všechno. Lenka poslouchala, jen občas zavrtěla hlavou.
„Hajzl,“ shrnula to nakonec. „Všichni jsou stejní hajzlové.“
„Leni, já nevím, co mám dělat.“
„Co bys měla dělat? Rozvést se.“
Marie sklopila oči.
Lenka si povzdechla.
„Právě proto si myslí, že všechno sneseš.“
Tu noc Marie nespala. Ležela na Lenčině gauči a vzpomínala. Na to, jak se s Petrem poznali na škole. Jak jí na první schůzku přinesl kytku. Jak rodila děti. Jak se on postupně vracel domů později a později.
Kdy se to pokazilo? Určitě si všimla změny už před dvěma lety. Byl chladnější, vzdálenější, častěji podrážděný. Ona si namlouvala, že je to krize středního věku.
A on si zatím jen našel někoho mladšího.
Ráno zavolala Kláře.
„Mami, co se stalo? Táta mi volal, prý tě hledá.“
„Řekni mu, že jsem u tety Lenky. A že potřebuju přemýšlet.“
„Přemýšlet o čem?“
„Vysvětlím ti to později, holčičko.“
Petr volal celý den. Marie telefon nezvedala. Večer přijel k Lence.
„Je tady Marie?“ zeptal se ode dveří.
„Jsem tady,“ vyšla Marie do předsíně. „Co chceš?“
„Promluvit si. Normálně. Jako lidi.“
„Tak mluv.“
„Maruško, skončil jsem to s Ivanou. Úplně. Už se s ní neuvidím.“
„Ano. Až do další Ivany.“
„Žádná další nebude. Přísahám.“
Marie se na něj dívala. Měl unavenou tvář a zmuchlanou košili. Možná v tu chvíli opravdu mluvil upřímně.
„Petře, já jsem tady přemýšlela,“ řekla potichu. „Je mi pětapadesát. Možná bych taky mohla začít žít trochu pro sebe.“
„Jak pro sebe?“
„Normálně. Najdu si práci. Podívám se někam. Zjistím, co vlastně chci já. Ne jen to, co chceš ty.“
„Marie, vždyť jsme rodina.“
„Rodina?“ pousmála se bez radosti. „Rodina je, když jsou na život dva. Ne když jeden žije, jak se mu zachce, a druhý po něm celý život uklízí.“
„Změním se.“
„Víš co? Budeme nějakou dobu bydlet zvlášť. Každý si promyslíme svoje.“
„To je rozvod?“
„Je to pauza. Jestli pochopíš, že mě potřebuješ i jinak než jako kuchařku a pradlenu, přijď. Jestli ne…“ pokrčila rameny. „Tak to tak mělo být.“
Petr dlouho stál beze slova. Nakonec přikývl.
„Dobře. Ale budu o tebe bojovat.“
„Uvidíme.“
Odešel. Lenka Marii objala.
„Udělala jsi to správně.“
„Mám strach, Leni.“
„To je jasné. Ale aspoň je to pravda.“
Marie přešla k oknu. Venku drobně pršelo. Nový život začínal v pětapadesáti letech. Znělo to směšně. Možná dokonce bláznivě. Ale možná to bylo poprvé po dlouhé době něco, co patřilo jen jí.
Zítra půjde hledat práci. Potom zajede za maminkou a konečně si s ní promluví doopravdy. Už dlouho spolu nemluvily tak, jak by měly.
A dál se uvidí. Třeba se Petr opravdu vzpamatuje. Třeba ne. A třeba Marie zjistí, že dokáže žít i bez něj.
Hlavní je naučit se žít také pro sebe. Ne jen pro druhé.
Déšť ťukal do skla. Marie se usmála. Poprvé za celý den.