Když se Marie rozhodla přijet od maminky o tři hodiny dřív, myslela si, že udělá Petrovi radost. Jenže ve chvíli, kdy otevřela dveře jejich bytu, se jí sevřelo hrdlo a slzy už nedokázala zastavit.
Marie seděla v příměstském vlaku, dívala se do tmavnoucího okna a v duchu se pořád vracela k mámě. Strávila u ní tři dny, vařila jí vývar, nosila léky, měřila teplotu. Horečka polevila teprve včera večer.
„Zůstaň ještě aspoň jeden den,“ prosila ji maminka ráno.
„Petr je doma sám, mami. Určitě zase jí jen rohlíky a studené párky.“
Teď, když vlak monotónně drncal po kolejích, Marie si vyčítala, že neposlechla. Jenže Petr jí každý večer volal, ptal se na maminčino zdraví a mezi řečí si stěžoval, že v lednici už skoro nic není. Mluvil zvláštně. Unaveně. Tišeji než obvykle.
„Chybíš mi,“ zamumlal předešlou noc.
Marie se tehdy usmála. Třicet let spolu, a on pořád říká, že se mu stýská. Říkala si, že měla štěstí. Ne každý muž takhle drží při rodině.
Vlak se lehce kymácel. Naproti ní seděla žena, loupala si slunečnicová semínka a četla červenou knihovnu. Na obálce se štíhlá dívka tiskla k tmavovlasému muži v elegantním saku. Marie koutkem oka zahlédla svůj odraz v okně. Jemné vrásky u očí, šediny u kořínků vlasů. Kdy jí život utekl tak rychle?
„Jedete za manželem?“ zeptala se spolucestující.
„Ano. Domů.“
„Já za milencem,“ uchechtla se žena. „Můj si myslí, že jsem u kamarádky.“
Marie zrudla a odvrátila hlavu. Nechápala, jak někdo může takovou věc říct tak lehce, jako by mluvil o nákupu chleba.
Vtom jí v dlani zavibroval telefon.
„Jak je? Kdy přijedeš?“ napsal Petr.
Marie se podívala na čas. Domů to měla ještě asi tři hodiny. Chtěla napsat pravdu, jenže prsty se zastavily nad displejem. Ne. Překvapí ho. Přijede, uvaří mu teplou večeři, prostře stůl. Bude mít radost.
„Zítra ráno. Taky se mi stýská,“ odeslala.
Petr okamžitě poslal srdíčko.
Za oknem ubíhaly zahrádkářské kolonie, malé domky a osvětlená nástupiště. Marie vytáhla z tašky termosku s čajem. Maminka trvala na tom, že si ji musí vzít, a ještě jí přibalila dva chleby se šunkovým salámem. Pořád ji krmila, jako by nebyla dospělá žena, ale holčička z první třídy.
„Jsi celá pohublá, Maruško. Ten tvůj Petr na tebe asi moc nedohlíží, co?“
„Mami, je mi pětapadesát.“
„A co má být? Pro mě budeš dítě pořád.“
Marie ukusovala z chleba a myslela na ni. Maminka žila sama ve starém paneláku na kraji města, v bytě, kde Marie vyrostla. Táta zemřel před šesti lety a od té doby ji dcera přemlouvala, aby se přestěhovala k nim. Marně.
„Máte svého dost,“ odmítala vždycky mávnutím ruky. „Ještě abyste tam měli starou ženskou pod nohama.“
Ale komu by překážela? Marie celý život nedělala skoro nic jiného, než že se o někoho starala. Nejdřív o rodiče, potom o Petra, pak o děti. Pracovala jako učitelka v mateřské škole, ale po narození Lukáše zůstala doma. Pak přišla Klára. A nakonec už se do práce nikdy nevrátila.
„Na co bys chodila do práce?“ říkával Petr. „Vydělám dost. Buď doma, starej se o děti a o domácnost.“
A ona se starala. Třicet let. Vařila, prala, uklízela. Vozila děti na kroužky, chodila na třídní schůzky, žehlila Petrovi košile, přišívala knoflíky a věděla, kde má co uložené, ještě dřív než se sám zeptal.
Děti vyrostly a odešly. Lukáš zakotvil v Brně a oženil se. Klára se vdala a nedávno porodila dceru. Marie už byla babičkou.
A co bude dál?
Vlak začal brzdit. Marie si posbírala věci, rozloučila se se ženou naproti a vystoupila na hlučné nádraží. Lidé se tlačili u zastávek, autobusy přijížděly a odjížděly, večerní vzduch byl vlhký a chladný. Domů ji čekalo ještě čtyřicet minut autobusem.
Cestou si představovala, jak se Petr zatváří. Čeká ji až zítra ráno, a ona bude stát ve dveřích už dnes. Po cestě se zastaví v Albertu, koupí maso, brambory, něco čerstvého k večeři. Připraví stůl, zapálí malé světlo v kuchyni, otevře láhev okurek.
V obchodě naplnila dvě tašky. Pokladní se usmála.
„Čekáte návštěvu?“
„Ne. Jen chci udělat radost manželovi.“
Tašky byly těžší, než čekala. K domu je donesla sotva. Ve výtahu si opřela záda o stěnu a chytala dech. Klíče hledala nekonečně dlouho, přehrabovala kabelku a nervózně se smála sama sobě.
Konečně odemkla.
„Petře, to jsem já!“ zavolala do bytu. „Už jsem doma!“
Odpovědělo jí ticho. Možná spal. Bylo pozdě, skoro jedenáct.
Marie položila tašky na zem a svlékla si kabát. V bytě se ale svítilo. To bylo divné. Petr nikdy neusínal při rozsvíceném světle.
Šla pověsit kabát do skříně a v půli pohybu ztuhla. U dveří stály boty. Dámské. Červené lodičky na vysokém podpatku. Lesklé, drahé, nápadné.
„Petře?“ ozvala se tišeji.
Srdce se jí prudce rozběhlo. Třeba jsou Klářiny. Dcera měla klíče. Jenže proč by nepředem nezavolala?
Z kuchyně se ozval smích. Ženský smích.
Marie zůstala stát jako přibitá. To nebyla Klára. Ten hlas neznala.
„Petře, ty jsi vážně komik,“ říkala cizí žena pobaveně.
„Marie přijede až zítra. Do té doby všechno uklidíme,“ odpověděl její muž.