14. března, Brno
„Tvoje máma už tady nebydlí,“ oznámil mi manžel, když jsem dorazila domů a ještě svírala ucho cestovního kufru.
Klára zůstala stát na prahu, jako by jí někdo podrazil nohy. Prsty se jí křečovitě sevřely kolem madla. Chodbou se protáhl studený průvan, protože vchodové dveře byly dokořán, a v pokoji, kde obvykle spávala její matka, se stále svítilo.
„Jak to myslíš, že tady nebydlí?“ Hlas se jí zlomil, přestože se snažila mluvit klidně. „Byla jsem pryč jen tři dny kvůli práci. Kam by asi tak mohla odejít?“
Petr jen pokrčil rameny a ustoupil stranou, aby mohla vejít. Jeho klid byl znepokojivý. Nebyl rozčilený, neomlouval se, dokonce ani nevypadal provinile.
„Odvezl jsem ji k tetě Marii. Slíbila, že ji u sebe zatím nechá.“
„Zatím?“ Klára si prudce skopla lodičky z nohou. „Co má tohle znamenat? A jak sis vůbec mohl dovolit rozhodnout o tom beze mě?“
„Protože už to nezvládám.“ Podíval se jí přímo do očí a tentokrát v jeho hlase nebyla žádná měkkost. „Prostě nemůžu dál. Tři roky, Kláro. Tři roky takhle žijeme a já už nemám sílu.“
Vešla do kuchyně a položila tašku na stůl tak prudce, až lahve ve dveřích lednice tiše zacinkaly. Třásly se jí ruce — z únavy, z šoku i ze vzteku, který se jí zvedal v hrudi jako horká vlna. Otevřela lednici, vytáhla láhev vody a napila se dlouhým, roztřeseným douškem.
„Takže jestli tomu dobře rozumím,“ řekla pomalu a nutila se nezakřičet, „vyhodil jsi moji mámu z bytu ve chvíli, kdy jsem byla pryč?“
„Nevyhodil jsem ji. Přestěhoval jsem ji. Slušně, s jejími věcmi, bez hádky.“ Opřel se ramenem o zárubeň. „A ty sama víš, že to bylo správné. Je to tvoje máma, ano. Ale naše manželství musí být na prvním místě.“
Klára jen zavrtěla hlavou. Nedokázala pochopit, jak rychle se může člověku rozsypat svět, který ještě ráno považoval za pevný. Odjížděla z Brna s jistotou, že se vrátí do stejného domova, jaký opustila. Teď stála uprostřed bytu, který jí připadal cizí.
„Musím s ní mluvit,“ řekla a vytáhla telefon.
„Je pozdě,“ namítl Petr. „Bude skoro půlnoc. Zavolej jí ráno.“
„Jedu k tetě Marii.“
„Nejedeš.“ Jeho hlas ztvrdl. „Právě jsi slezla z vlaku, sotva stojíš na nohou. Ráno si sedneme a promluvíme si.“
Klára vytočila matčino číslo, ale telefon byl vypnutý. Zkusila tetu Marii, jenže ani ta hovor nezvedla. Petr stál naproti ní a mlčky ji sledoval.
„Co jsi jí řekl?“ Hodila telefon na stůl.
„Pravdu. Že už takhle žít nemůžeme. Že se nám manželství rozpadá pod rukama. Že jednou prostě muselo dojít na to, že tu zůstane buď ona, nebo já.“
„Ty jsi jí dal ultimátum?“
„A neměl jsem?“ Prohrábl si rukou vlasy. „Kláro, mluvili jsme o tom tolikrát, že už to ani nespočítám. Já to dál nedávám. Chci, abychom zase byli rodina. Ty a já. Bez křiku, bez napětí, bez toho, že se doma všichni bojíme říct jediné slovo špatně.“
Klára se zhroutila na židli a zakryla si obličej dlaněmi. Ano, mluvili o tom. Ne jednou, ne dvakrát. Ale nikdy ji nenapadlo, že Petr jednou skutečně udělá krok za ni. Vždycky si namlouvala, že se to nějak urovná samo.
„Jak to vzala?“ zeptala se tiše, aniž zvedla hlavu.
„Jako voják.“ Petr vydechl. „Řekla, že to čekala. Do hodiny měla sbaleno. Ani slza.“
Kláře přeběhl přes tvář hořký úsměv. Přesně taková byla její matka — hrdá, tvrdohlavá, nepoddajná. Nedovolila by si scénu, ani kdyby jí pukalo srdce.
„Musím ji vidět.“
„Ráno,“ zopakoval Petr. „Teď sprcha a postel. Jsi úplně hotová.“
Poslechla ho. Pod proudem horké vody se snažila poskládat si všechno v hlavě. Maminka s nimi bydlela od chvíle, kdy ji postihla mrtvice. Lékaři tehdy řekli, že bude potřebovat stálý dohled. Nechat ji samotnou nepřicházelo v úvahu, a tak ji Klára přivezla k nim domů, jako by neexistovala žádná jiná možnost.
Petr se tehdy nevzepřel. Rodina je rodina, říkával. Jenže měsíce ubíhaly a matčino zlepšování postupovalo pomalu. Začala být ostřejší, protivná, kritická. Někdy celé hodiny mlčela, jindy vybuchla kvůli maličkosti. Nejčastěji proti Petrovi.
„Tohle není pořádný chlap,“ bručela, když odešel do práce. „Ani kapající kohoutek nespraví, pořádně rodinu neuživí. Jednou budeš litovat, že ses ho držela.“
Klára ho bránila. Samozřejmě že ho bránila. Vysvětlovala, že Petr je programátor, že dnes člověk nemusí mít ruce od malty, aby byl schopný. Že mají byt, auto, dovolené, klidný život.
„Tvůj děda by tohle nikdy nestrpěl,“ odsekávala matka. „Chlap má držet rodinu pohromadě a postarat se o svoje.“
Petr dlouho mlčel a všechno polykal, jenže napětí v bytě houstlo. Zůstával v práci čím dál déle, vyhýbal se společným večeřím. Když byl doma, zavíral se v ložnici — prý kvůli práci, ale Klára věděla, že se tam často jen schovává.
Už si spolu skoro nepovídali tak jako dřív. Zůstaly jen praktické věci: nákup, čistírna, účty, kdo vyzvedne léky. Manželství, které bývalo teplé a blízké, se změnilo v tiché spolubydlení dvou vyčerpaných lidí.
A teď tohle. Petr rozhodl za ni. Máma byla pryč. Bez rozhovoru, bez varování, bez jejího souhlasu.
Vklouzla do postele. Petr už ležel vedle ní a předstíral, že čte.