Nenapsala jsem jí dlouhou zprávu, nechtěla jsem se hádat ani dělat scénu.
Odpověděla jsem jediným slovem:
„Čekám.“
Pak jsem vstala a začala se připravovat.
Z lednice jsem vyndala všechno, co by mohlo hladového hosta zaujmout. Dobré sýry, uzeného lososa, čerstvou zeleninu, ovoce, pršut, jogurty — zkrátka každou potravinu, která vypadala lákavě a dala se okamžitě sníst. Pečlivě jsem všechno uložila do velké chladicí tašky a odnesla ji do šatny, kde jsem ji schovala co nejdál od očí.
V lednici zůstala jen osamělá sklenice dijonské hořčice, půlka oschlého citronu, dvě vejce a v mrazáku sáček s ledem.
Dokonce i kočičí krmivo jsem uklidila do kuchyňské skříňky, aby celý obraz působil naprosto přesvědčivě.
Potom jsem si rychle připravila jednoduchý sendvič. Snědla jsem ho vestoje, zapila vodou, umyla talíř a s naprosto klidným výrazem se posadila k notebooku.
Asi po patnácti minutách zazvonil zvonek.
Martina vpadla dovnitř a setřásala dešťové kapky ze svého deštníku. Samozřejmě neměla v rukou vůbec nic.
„Ahoj!“ protáhla vesele, když si v předsíni zouvala boty. „Venku je úplná hrůza! Jsem promrzlá na kost a umírám hlady. Ani si neumíš představit, jak moc. Žaludek se mi snad svírá. A co to tak krásně vonělo? Ještě jsi nezačala vařit?“
„Ahoj, pojď dál,“ usmála jsem se co nejpřívětivěji. „Dneska jsem nic nepřipravovala. Měla jsem hodně práce a ani jsem se nedostala do obchodu.“
Martina se na okamžik zarazila. Pohledem okamžitě zamířila k úplně prázdné varné desce.
„Aha… jasně. No dobře. Ale v lednici snad něco máš, ne? Mohla bych si rychle něco udělat sama. Třeba vajíčka. Nebo chleba se slaninou? Mám takový hlad, že bych snědla celého slona.“
„Samozřejmě, podívej se,“ odpověděla jsem klidně a ukázala směrem ke kuchyni. „Vždyť to tu znáš skoro jako doma.“
Martina přešla k lednici a otevřela ji.
Vzápětí zůstala nehybně stát.
Byl to nádherný pohled.
Dospělá žena mlčky hleděla na dokonale čisté bílé police, na kterých se osaměle choulila pouze hořčice a vedle ní ležela ubohá půlka citronu.
Pozorovala jsem ji z boku a doslova jsem viděla okamžik, kdy jí poklesla ramena. Zmatek ve tváři brzy vystřídala sotva potlačovaná panika.
Pomalu dvířka zavřela a otočila se ke mně.
V očích se jí mísilo překvapení, dotčenost a téměř opravdové rozhořčení.
„Aleno… Ty doma vůbec nemáš žádné jídlo. Ani trochu. Jak takhle můžeš žít?“
„Takhle,“ odvětila jsem pokojně a pohodlně se usadila v křesle. „Šetřím. Vždyť víš, že si odkládám na byt. A dneska jsem si naplánovala odlehčovací den. Občas je to zdravé. Voda s citronem prý skvěle pročistí organismus i čakry. Chceš sklenici? Mám nový filtr, voda je výborná.“
Martina nervózně polkla.
„Vodu? A co tedy budeme večeřet? Já jsem ti přece psala…“
„Ano, psala,“ přikývla jsem. „Jen jsem předpokládala, že když jdeš znovu na návštěvu a moc dobře víš, kolik potraviny stojí, cestou něco koupíš a přineseš. Mohly bychom si společně uvařit. Nemohla jsi přece přijít popáté během jednoho týdne úplně s prázdnýma rukama, že ne?“
Začala jí rudnout tvář.
Právě v tu chvíli Martině došlo, že se nedívá na náhodnou situaci.
Byla odhalena.
Její osvědčený obraz hladové, unavené ženy, která zase zapomněla peněženku, najednou přestal fungovat.
Před ní stála prázdná lednice a za ní nebyla žádná obvyklá večeře zdarma.
„Já… opravdu jsem strašně spěchala,“ vyhrkla a odvrátila pohled. „Hotovost jsem neměla a kartu jsem asi nechala v jiné bundě.“
Stejná výmluva, kterou jsem už slyšela tolikrát.
„To nic,“ řekla jsem přátelsky. „To se stává. Zítra se najíš pořádně. Dneska si můžeme jen sednout a popovídat si. Vždyť ke mně chodíš kvůli společnosti, ne kvůli večeři, viď? Dáš si čaj bez cukru?“
Po těch slovech se v místnosti rozhostilo ticho tak husté, že by se snad dalo nahmátnout.
Martina pochopila definitivně: bezplatná jídelna skončila.
Přístup ke krmítku byl uzavřen.
A proti ní byl najednou použit přesně ten nástroj, který sama celé měsíce využívala — klidná, dokonale zdvořilá drzost.
Ještě několik vteřin postávala uprostřed pokoje a rozpačitě přešlapovala. Zjevně jí představa obyčejného rozhovoru bez talíře těstovin, ryby, sýra a dezertu nepřipadala nijak lákavá.
Její obvyklá únava a skleslost ustoupily mnohem naléhavějšímu pocitu — hladu.
„Víš, Aleno, najednou mě strašně rozbolela hlava,“ pronesla nakonec a pokusila se vykouzlit na tváři napjatý úsměv. Pomalu se přitom sunula směrem k předsíni. „Asi bude lepší, když půjdu domů. Už je vlastně docela pozdě. Potřebuju si odpočinout.“
„To je škoda,“ povzdechla jsem si soucitně a doprovodila ji ke dveřím. „Tak se brzy uzdrav. Někdy se zase zastav. Pokud možno s nějakými potravinami.“
Neodpověděla.
Mlčky si nazula tenisky, popadla deštník a téměř vyběhla z bytu. Ani se pořádně nerozloučila.
Dveře se zavřely.
Zámek cvakl.
Klidně jsem se vrátila do šatny, přinesla chladicí tašku a všechno jídlo uložila zpět do lednice. Mourkovi jsem otevřela jeho oblíbenou paštiku a sobě nalila sklenku dobrého vína.
V bytě se znovu rozhostil pokoj.
Bylo ticho.
Teplo.
A nečekaně příjemně.