Rozpočet byl zachráněný a moje osobní hranice konečně dostaly spolehlivou ochranu.
Od toho večera uplynul přibližně měsíc.
Martina už mi ani jednou nenapsala: „Jsem kousek od tebe, na půl hodiny se zastavím.“
Postupně jsme spolu přestaly komunikovat a upřímně řečeno necítím kvůli tomu ani vinu, ani lítost.
Tahle na první pohled humorná příhoda ve skutečnosti velmi přesně ukazuje, že za přátelským chováním se někdy skrývá prostá touha žít na účet někoho jiného.
Od dětství nás vedli k pohostinnosti.
„Host se musí najíst.“
„O poslední kousek se člověk rozdělí.“
„Nebuď lakomá.“
Tato pravidla v nás zakoření tak hluboko, že v dospělosti často ani nepoznáme, kdy je někdo začal obracet proti nám.
Domácí parazité mají pozoruhodný talent.
O peníze vás obvykle přímo nepožádají.
Prostě se objeví ve správnou chvíli a posadí se ke stolu.
Jedí váš sýr, pijí drahou kávu, používají vaši koupelnu, vodu i elektřinu a upřímně věří, že se neděje nic neobvyklého.
V jejich světě platí jednoduché pravidlo: když máte doma jídlo, automaticky se o něj můžete podělit.
„Copak ti vadí dát mi jeden talíř polévky?“
Jenže nikdy nejde o jediný talíř polévky.
Jde o trvalý nedostatek úcty k vaší práci, penězům, času a všem prostředkům, které vynakládáte.
Každá taková Martina se v cenách orientuje velmi dobře.
Ví, kolik stojí kvalitní ryba, sýr, maso, zelenina i dobrý olivový olej.
A právě proto, že jsou tyto věci drahé, raději šetří své peníze a utrácí vaše.
Největší chybou, kterou v podobné situaci můžete udělat, je dál všechno snášet.
Mlčet.
Zatínat zuby.
Kupovat více jídla.
Vařit dvojité porce.
A někde hluboko v sobě doufat, že se v tom druhém člověku jednou probudí svědomí, přinese dort, objedná večeři za své nebo alespoň navrhne, že se o výdaje podělíte.
U lidí zvyklých na něco zdarma se však svědomí většinou neprobouzí.
Leží v hlubokém, téměř nezvratném spánku.
Proto považuji za nejúčinnější, nejjednodušší a zároveň překvapivě terapeutický způsob obrany metodu prázdné lednice.
Metodu zmařených očekávání.
Nemusíte křičet.
Nemusíte vyvolávat hádku.
Nemusíte připomínat každý snědený kousek.
Někdy stačí pouze odstranit zdroj bezplatného pohodlí.
Odřízněte člověka od jeho obvyklého krmného místa.
Nabídněte mu sklenici obyčejné vody a upřímně se podivte, proč očekával kompletní večeři.
Ukažte, že váš byt není bezplatná kavárna ani veřejná jídelna.
Že skutečné přátelství vyžaduje vzájemnost, ne trvalou hru na jednu branku.
A potom můžete sledovat pozoruhodnou proměnu.
Jakmile zmizí jídlo zdarma, často s ním záhadně zmizí i samotný „přítel“.
Najednou vyjde najevo, že rozhovory, rady, podpora, vaše vřelost ani společnost nebyly pro daného člověka tak důležité, pokud k nim nebyl připojený talíř teplé večeře.
Ztratit takové „přátelství“ není tragédie.
Je to spíš generální úklid vlastního života.
Chraňte své hranice.
Chraňte své peníze, sílu, čas i další zdroje.
A nebojte se jednou nechat manipulátora samotného před dokonale prázdným talířem.
Setkali jste se někdy s takovými „hladovými“ známými, kteří začali chodit k vám domů jako do bezplatné restaurace? Dokázali byste schovat jídlo a stejně klidně ukázat prázdnou lednici? Nebo by vás rozpaky přiměly rozdělit se i o poslední sousto? Možná máte vlastní osvědčené způsoby, jak známé odnaučit využívat vaši laskavost?
Napište o svých zkušenostech, neobvyklých řešeních, názorech i nejpodivnějších situacích ze života do komentářů pod dnešním příspěvkem. Bude zajímavé číst vaše příběhy a společně o nich diskutovat. Právě takové drobné domácí situace totiž někdy až překvapivě přesně odhalí, jaký vztah k ostatním člověk doopravdy má. Uvidíme se v komentářích!