Mé dceři Elišce zůstával jediný sen. A její nevlastní otec Tomáš byl ochotný vzít jakoukoli práci, jen aby jí ho dokázal splnit.
Já však netušila, že Tomáš pozval na naši poslední rodinnou cestu ještě někoho dalšího.
Když se pravda konečně ukázala, ten člověk už čekal v našem hotelu na odpověď — zda se s ním Eliška bude chtít setkat.
Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství, když jsem ho pohřbívala.
Eliščin biologický otec Jakub zemřel ještě před jejím narozením. Šest týdnů před naší svatbou vjel opilý řidič do protisměru a ve vysoké rychlosti narazil do jeho auta.
Mnoho let jsme byly jen já a Eliška.
Potom do našeho života vstoupil Tomáš.
Poznali jsme se, když bylo Elišce pět let. Tomáš pracoval v údržbě bytového domu, kde jsme tehdy bydlely. Jednoho dne mi pod dřezem prasklo potrubí a voda se začala hromadit ve skříňce.
Zatímco Tomáš opravoval kapající dřez, Eliška ho neustále obcházela.
„Umíte opravit úplně všechno?“ zeptala se.
Tomáš se na ni usmál.
„Skoro všechno.“
Nikdy se nesnažil nahradit Jakuba. Nechtěl, aby mu Eliška říkala nějak zvláštním jménem, a nic od ní nevyžadoval. Prostě jen býval nablízku pokaždé, když ho potřebovala.
Na školní besídky chodil vždycky. S velkým odhodláním, i když příšerně, se učil zaplétat jí vlasy. A kdykoli se Eliška probudila po zlém snu, seděl u její postele tak dlouho, dokud znovu neusnula.
O dva roky později jsme se vzali. Eliška mu tehdy poprvé řekla „tati“ — přímo ve chvíli, kdy jsme krájeli svatební dort.
„Tati, máš krém na rukávu.“
Tomáš ztuhl.
Eliška okamžitě znervózněla.
Později se v koupelně rozplakal a myslel si, že ho nikdo neslyší.
„Můžu ti tak říkat?“
Tomáš si před ni klekl.
„Pro mě je to víc než jen dovoleno.“
O půl roku později začala být Eliška nezvykle unavená. Pak se jí každé ráno objevovaly na těle modřiny, jejichž původ jsme nedokázali vysvětlit.
Když jí bylo deset, trávila v posteli víc času než venku.
Diagnózu jsme se dozvěděli ve čtvrtek ráno.
Leukémie.
Elišce bylo osm.
Následující dva roky se proměnily v nekonečný kolotoč nemocnic, odběrů krve, léků a opatrné naděje. Tomáš tím vším procházel spolu s námi.
Vždycky si sedl vedle Elišky a vzal ji za ruku.
Z nemocničního okna často pozorovala ostatní děti, jak hrají fotbal.
„Tati, proč s nimi nemůžu běhat?“ ptala se. „Proč musím pořád ležet?“
„Protože tvoje tělo teď potřebuje mnohem víc odpočinku než jejich.“
„To není fér.“
„Ne,“ odpovídal tiše. „Vůbec to není fér.“
Následující týden nás lékař požádal, abychom si promluvili bez Elišky.
Jednoho odpoledne se na mě podívala místo obvyklé otázky přímo.
„Mami, kdy už budu zase normální?“
Otočila jsem se k oknu. Nemohla jsem přinutit svůj obličej, aby jí lhal.
Doktor Novák si sundal brýle a chvíli mlčel.
„Léčba už nepřináší výsledky, v něž jsme doufali,“ řekl nakonec. „Pokračování by jí mohlo způsobit další bolest, aniž by jí poskytlo významně delší čas.“
Tomáš si zakryl ústa rukou. Já musela vyslovit otázku, kterou nedokázal položit on.
„Kolik času jí zbývá?“
Lékař vysvětlil, že přesnou odpověď nikdo nezná. Možná několik měsíců. Možná mnohem méně.
Eliška chápala víc, než jsme si chtěli připustit.
Když jsme se toho večera vrátili domů, čekala na nás. Teprve potom se zeptala:
„My sami nevíme, kolik času nám zbývá,“ řekla jsem.
„Já umírám?“
Tomáš seděl na jedné straně její postele a já na druhé. Zoufale jsem jí chtěla říct ne. Místo toho jsem jen sevřela její dlaň.
„Léky už nepomáhají tak jako dřív.“
Eliška sklopila oči k dece.
„Takže ano?“
V pokoji se rozhostilo ticho. Pak tiše pronesla:
„Chci vidět Popelčin zámek.“
Tomáš si otřel tvář.
„Ten na Floridě?“
„A taky chci ponořit nohy do opravdového oceánu.“
Dobře jsem věděla, jak málo peněz máme.
„Ale oceán už jsi přece viděla,“ připomněla jsem jí.
„V televizi. To se nepočítá.“
Tomáš se podíval na mě.
„Vezmeme tě tam.“
„Tomáši…“
„Nějak to vymyslíme.“
Prodala jsem náramek, který mi zůstal po mamince. Klenotník položil peníze na pult a ještě jednou se zeptal:
„Jste si jistá?“
„Ne,“ odpověděla jsem. „Ale stejně ho prodám.“
Tomáš přijímal každou přesčasovou směnu, kterou mu správce domu mohl nabídnout. V noci opravoval byty a o víkendech pracoval u nájemníků. Někdy se vracel tak vyčerpaný, že usnul přímo v pracovním oblečení, ani nedojedl večeři, a za svítání znovu odcházel.
Na pět dní jsme se přesto dostali na Floridu.
Přátelé nám darovali letecké míle. Charitativní fond zaplatil část Eliščina vstupného do zábavního parku. Našli jsme hotel s upraveným pokojem a bezplatnou dopravou.
Byl to skoro zázrak.
Eliška se během těch pěti dnů smála víc než za celý předchozí rok.
Při snídani s pohádkovými postavami si k ní přisedla Popelka a zeptala se, co se jí líbilo nejvíc.
„Vy,“ odpověděla Eliška naprosto vážně.
Popelka se usmála.
„To je velmi milá odpověď.“
„A taky palačinky.“
„Tak to je ještě lepší.“
Parkový fotograf nás vyfotil před zámkem. Tomáš snímek koupil, i když jsem věděla, že počítáme každý dolar.
„Ten potřebujeme,“ řekl jen.
Na pláži zaměstnanci položili přes písek speciální cestu pro invalidní vozík a připravili široké plážové křeslo.