Jana se probudila ještě před zazvoněním budíku. Za oknem byla stále tma, přestože se ručičky pomalu blížily k sedmé. Zářijové ráno nepůsobilo právě přívětivě. Déšť tiše bubnoval na parapet a poryvy větru strhávaly ze staré lípy u domu zažloutlé listí.
Několik vteřin zůstala ležet bez pohnutí a dívala se do stropu. Nejraději by znovu zavřela oči a celý den nikam nevstávala.
Posledních čtrnáct dní se v práci proměnilo v nepřetržitý běh. Jana pracovala jako účetní ve velké obchodní společnosti. Výkazy, faktury, telefonáty, tabulky, kontroly — někdy se domů vracela až po osmé večer. A ani tam na ni nečekal odpočinek.
Uvařit večeři. Zapnout pračku. Nakoupit. Občas měla pocit, že celý její život není nic víc než nekonečný seznam úkolů s jediným nadpisem: „Musí se to udělat.“
Vedle ní se pohnul Petr.
„Proč nespíš?“ zamumlal ospale.
„Je čas vstávat.“
„Ještě deset minut zůstaň.“
„Když zůstanu ležet, půjdeš do práce hladový.“
Petr se usmál a přitáhl si ženu k sobě.
„Nějak to zvládnu.“
Jana se neubránila úsměvu.
Byli manželé dvanáct let. Petrovi bylo třiačtyřicet, Janě čtyřicet. Vážné hádky se u nich objevovaly jen zřídka. Petr pracoval jako mistr ve výrobě, měl klidnou povahu a konfliktům se vyhýbal. Patřil k lidem, kteří raději obětují vlastní pohodlí, než aby někoho zklamali.
Právě tato jeho mírnost Janu kdysi přitahovala. Teď jí však stále častěji lezla na nervy. Zvlášť když šlo o Petrovu mladší sestru.
Kláře bylo pětadvacet. Doma jí všichni říkali Kája.
Po absolvování školy zaměřené na design pracovala několik měsíců v reklamní agentuře, pak dala výpověď.
„Nevydržím sedět v kanceláři od devíti do pěti,“ vysvětlovala tehdy bratrovi. „Jsem tvůrčí člověk. Potřebuju volnost.“
Od té doby vystřídala práci recepční v salonu krásy, prodavačky v obchodě s bytovými doplňky i asistentky fotografa. Na žádném místě nevydržela déle než dva nebo tři měsíce. Jednou byla vedoucí „toxická“. Podruhé prý kolegové nebyli její krevní skupina. Jindy zase dostávala příliš málo peněz.
Vadila jí pracovní doba. Náplň práce ji „dusila“. A někdy prostě zaměstnání neodpovídalo její představě o životě.
Zpočátku Jana všechno přijímala bez většího podráždění. Mladá žena se přece snaží najít sama sebe. Jenže její hledání se podezřele protahovalo. A stále častěji se odehrávalo právě v Janině a Petrově bytě.
Toho rána Jana usmažila vejce, připravila chlebíčky a postavila před manžela hrnek kávy. V tu chvíli zazvonil Petrovi telefon. Podíval se na displej.
„Kája.“
Jana mlčela.
„Ahoj… Ano… Jsem ještě doma… Jasně… Dobře.“
Petr položil telefon na stůl.
„Co chtěla?“
„Nic zvláštního. Jen se ptala, jestli máme kávu.“
Jana se k němu pomalu otočila.
„Kávu?“
„Ano, kávu.“
„Petře, obchody otvírají v osm.“
„Jen se zeptala.“
Jana na to nic neřekla. Za poslední rok se Klára příliš často „jen ptala“. Jestli mají kávu. Jestli nezbyl sýr. Jestli by si mohla odnést balíček těstovin. Jestli Jana používá šampon, který stojí v koupelně. Jestli by jí nepůjčili žehličku. Jestli mají prací prášek.
A jestli by si mohla vzít půl koláče, protože „ve dvou to přece stejně nesní“.
Zpočátku se Janě podobné prosby zdály neškodné. Jednoho večera se Klára objevila u jejich dveří právě ve chvíli, kdy Jana vytahovala z trouby kuře s bramborami.
„Ahoj,“ řekla Klára. „Doma nemám vůbec nic. Celý den jsem ani pořádně nejedla.“
„Tak si sedni.“
Klára se najedla a potom požádala, jestli by si mohla vzít trochu jídla s sebou. Jana jí ho zabalila. Přidala i několik karbanátků.
Za týden se Klára zastavila znovu. Pak ještě jednou.
Po několika měsících už nepovažovala za nutné svůj příchod předem oznamovat. Prostě zazvonila kolem deváté večer.
„Ahoj! Jen na chvilku.“
Ta „chvilka“ se pravidelně protáhla na tři hodiny. A téměř vždy skončila u lednice.
Jedno sobotní dopoledne se Jana vracela z nákupu. Těžké tašky se jí zařezávaly do prstů. Když vystoupala do čtvrtého patra a odemkla dveře, zaslechla z kuchyně Klářin hlas.
„Petře, můžu si vzít ten sýr?“
„Vezmi si ho.“
Jana se zastavila v předsíni. Klára právě ukládala do tašky sýr, několik jogurtů, máslo a salám.
„Dobré ráno,“ řekla Jana.
Petrova sestra se ani trochu nezarazila.
„Ahoj! Už jsi zpátky?“
Jana položila těžké tašky na zem.
„Vidím, že ty už se také chystáš odejít.“
„Doma mám úplně prázdno. Petr řekl, že si můžu něco vzít.“
Jana pohlédla na manžela. Petr stál u rychlovarné konvice.
„Jano, nic se neděje. Nakoupíme to později.“
Pomalu si svlékla bundu.
„Já jsem právě přišla z obchodu.“
„Tak to je skvělé!“ zasmála se Klára. „Aspoň bude lednice zase plná.“
Jana se ovládla. Večer však s Petrem promluvila.
„Petře, tohle mi vadí.“
„Co přesně?“
„Tvoje sestra se u nás chová, jako by jí ten byt patřil.“
„Ale prosím tě.“
„Mluvím vážně.“
Petr si hlasitě povzdechl.
„Klára teď prochází složitým obdobím.“
„Je jí pětadvacet.“
„A co má být?“
„Je zdravá a dospělá.“
„Hledá si práci.“
Jana se na něj zadívala.
„Petře, hledá si ji už půl roku.“
„Ne každý hned zjistí, co vlastně chce.“
„Nabízeli jí práci v kopírovacím centru.“