„Tam skoro nic neplatí.“
„Bylo tu místo administrátorky.“
„Pracovalo se tam do devíti.“
„Známá naší maminky jí nabídla práci v obchodě s nábytkem.“
„Klára říkala, že to pro ni není.“
Jana se hořce pousmála.
„Samozřejmě. Pro ni je vhodné jen chodit k nám vybírat obsah lednice.“
Petr zamračil čelo.
„Neměla bys to tak dramatizovat.“
K tématu se tehdy už nevrátili. Jenže všechno pokračovalo dál — a postupně to bylo ještě horší.
Jednoho večera se Jana vrátila z práce úplně vyčerpaná. Potřebovala ticho. V hlavě měla jen sprchu, horký čaj a alespoň půlhodinu klidu.
Hudbu však slyšela už na schodech. V bytě se někdo volně pohyboval. Klára seděla na pohovce v obýváku, nohy pod sebou, a přes videohovor si povídala s kamarádkou.
Na stolku stál Janin oblíbený hrnek, který dostala od kolegyně. V kuchyni byla otevřená bonboniéra, již Jana schovala na matčiny narozeniny.
„Ahoj!“ zavolala Klára. „Chvíli tu zůstanu, jo?“
Jana si svlékla kabát.
„Jak ses sem dostala?“
„Petr byl doma. Pak šel do garáže.“
„Aha.“
Jana zamířila do kuchyně. Ve dřezu ležel špinavý talíř a hrnek. Na prkénku byly nakrájené plátky šunky. Sáček s chlebem zůstal otevřený.
Jana na okamžik zavřela oči. Bez hádky. Klidně jí to vysvětlit.
Pak se vrátila do obýváku.
„Kájo.“
„Copak?“
„Kdy se chystáš domů?“
Klára se na ni podívala nechápavě.
„Co se děje?“
„Jsem strašně unavená. Potřebuju být chvíli sama ve vlastním bytě.“
Klára se zamračila.
„Takže ti překážím?“
„Dnes ano.“
Několik vteřin bylo ticho.
„Dobře,“ odpověděla Klára chladně. „Všechno chápu.“
Začala si okázale balit věci. Když se za ní dveře zavřely, Jana už tušila, co bude následovat. A nemýlila se.
Asi za hodinu jí zavolal Petr.
„Vyhodila jsi Kláru?“
„Řekla jsem jí, že by měla jít domů.“
„Pláče.“
Janě unikl krátký, nevěřícný smích.
„Petře, tvojí sestře je pětadvacet.“
„A co z toho vyplývá?“
„Nic. Jen by mě zajímalo, kolik dalších let ti bude volat v slzách pokaždé, když uslyší odmítnutí.“
Petr se urazil. Následující dva dny spolu mluvili jen o běžných domácích věcech. Potom se situace uklidnila.
O týden později se Klára objevila znovu, jako by k žádnému nepříjemnému rozhovoru nikdy nedošlo.
V takovém režimu uběhl téměř rok. Jana si stále častěji uvědomovala něco podivného: už se netěšila, až se vrátí do vlastního bytu.
Nikdy totiž nevěděla, koho uvnitř najde.
Jednou večer si konečně koupila drahý krém, na který se dlouho dívala. Nechala kelímek v koupelně. O tři dny později zjistila, že v něm zbyla sotva polovina.
„Petře, nepoužíval jsi můj krém?“
Petr se zasmál.
„Jaký krém?“
Jana neodpověděla. Večer přišla Klára s tím, že si chce „jen dát čaj“.
Tentokrát se Jana zeptala přímo.
„Brala sis můj krém?“
Klára pokrčila rameny.
„Jednou.“
„Opravdu jen jednou?“
„No… možná dvakrát.“
„A napadlo tě zeptat se, jestli můžeš?“
Klára se zatvářila upřímně nechápavě.
„Ale prosím tě, Jano. Je to obyčejný krém.“
Tehdy Jana poprvé ztratila trpělivost.
„U tebe je všechno obyčejné. Jen trochu sýra. Jen káva. Šampon. Krém. Večeře. A samozřejmě i neohlášené návštěvy jsou maličkost.“
Kláře zrudly tváře.
„Jestli ti to tak vadí, měla jsi to říct rovnou.“
„Právě to teď říkám.“
„Dobře. Rozumím.“
Odešla dotčeně. Petr byl ten večer nezvykle mlčenlivý. Jana doufala, že tentokrát už pochopil, co ji tolik trápí.
Nejdůležitější rozhovor však přišel asi o měsíc později.
V pátek skončila Jana v práci dříve než obvykle. Cestou se zastavila pro zeleninu a potom si chtěla koupit kávu v malé kavárně nedaleko jejich domu.
U okna seděla sousedka paní Marie.
„Jani, pojď na chvíli sem.“
Jana si přisedla.
„Jak se máte?“
Chvíli si povídaly. Pak paní Marie jako mimochodem poznamenala:
„Petrova sestřička k vám chodí opravdu často.“
„Klára?“
„Ano. Včera tu byla uprostřed dne.“
Jana se zamračila. Včera byli s Petrem oba v práci.
„Asi jste si ji s někým spletla.“
„Ale kdepak, dobře ji znám. Vytáhla klíč a sama si odemkla váš byt.“
Janě přeběhl po těle nepříjemný chlad.
„Jaký klíč?“
Sousedka se zarazila.
„Nejspíš svůj. Říkala jsem si, že je hezké, když si blízcí lidé takhle pomáhají.“
Cestou domů Jana zpomalovala krok. V hlavě jí stále zněla dvě slova: vlastní klíč.
Petr se vrátil krátce po sedmé. Jana na něj čekala v kuchyni. Před ní stál hrnek dávno vychladlého čaje.
„Proč sedíš potmě?“ podivil se Petr.
Jana zvedla oči.
„Dal jsi Kláře klíče od bytu?“
Petr zůstal stát. Jeho výraz jí odpověděl dřív než slova.
„Petře?“
„Jano…“
„Ta otázka není složitá.“
Petr si odložil bundu.
„Nechal jsem jí udělat jeden duplikát.“
„Kdy?“
„Asi před měsícem.“
Jana na chvíli ztichla.
„Před celým měsícem?“
„Požádala mě o něj.“
„A ty jsi souhlasil?“
„Pro jistotu.“
„Pro jistotu čeho?“
Petr si sedl naproti ní.
„Člověk nikdy neví, co se může stát. Třeba kdybychom někam odjeli a bylo potřeba zalévat květiny.“
Jana se na něj podívala s nedůvěrou.
„My žádné květiny nemáme, Petře.“
Odvrátil pohled.
„Kláře se prostě hodí, že může někdy přijít přes den.“
„Přijít kam?“
„K nám domů.“
„Když jsme v práci?“
Petr začal být podrážděný.
„Jano, nedělej z toho scénu.“