Každý večer přesně v devět hodin položil Václav na stůl dvě sklenice. Potom vytáhl láhev, kterou ukrýval před všemi ostatními, a nalil do nich tmavou tekutinu s nepříjemně hořkou chutí.
„Na další den,“ říkával pokaždé.
Zpočátku mi ten zvláštní večerní rituál připadal dokonce romantický. Jenže roky ubíhaly a z našeho malého zvyku se pomalu stala povinnost. I když mi nebylo dobře, nebo jsem mu řekla, že dnes pít nechci, Václav si mlčky sedl naproti mně a čekal, dokud nebude moje sklenice prázdná do poslední kapky.
Ještě víc mě znepokojovalo, že se té lahve nesměl nikdo dotknout. Jednou se k ní natáhla naše šestnáctiletá dcera Eliška a Václav jí ji okamžitě vytrhl z ruky.
„Už na ni nikdy nesahej!“
Právě tehdy mě poprvé napadlo, co vlastně celé ty roky piju.
Jednou za měsíc Václav převzal malý balíček. Odnesl ho do sklepa a po nějaké době se vrátil s novou lahví bez etikety.
Jednoho večera jsem se rozhodla ověřit své podezření. Když si Václav nedával pozor, přelila jsem obsah své sklenice do květináče s pokojovou rostlinou.
Ráno mě čekal děsivý pohled. Listy úplně zčernaly.
Projela mnou ledová hrůza. Vzpomněla jsem si na neustálou slabost, občasné závratě i podivnou kovovou pachuť, která mi po každém večerním pití zůstávala v ústech.
Opravdu mě muž, s nímž jsem prožila tolik let, pomalu trávil?
Ta myšlenka se mi však vzpírala. Ve všem ostatním byl Václav pozorný, starostlivý a milující manžel.
Jedné zimy, po pětatřiceti letech našeho manželství, dostal náhle infarkt. Ani v nemocnici na svůj večerní zvyk nezapomněl. Každý den mi zavolal.
„Vypila jsi všechno?“
„Ano,“ odpověděla jsem, přestože jsem mu už dávno začala lhát.
Krátce před smrtí mě požádal, abych mu slíbila, že v našem rituálu budu pokračovat.
„Řekni mi konečně, co v té lahvi je.“
Václavovy oči se náhle zalily slzami.
„Je to něco, co jsem ti nikdy nedokázal říct…“
Tu noc zemřel.
Po pohřbu jsem vzala poslední láhev a odnesla ji do soukromé laboratoře. O tři dny později zazvonil telefon.
„Paní Dvořáková, musíte přijít osobně. Bylo by také vhodné, kdyby vás doprovázel někdo blízký.“
Požádala jsem Elišku, aby šla se mnou. Lékař nás přivítal, odvedl do své pracovny, zamkl za námi dveře a položil před nás výsledky rozboru.
„Jak dlouho už tento přípravek užíváte?“
„Třicet pět let. Manžel mě nutil pít ho každý večer. Je to jed?“
Lékař se na mě podíval s neskrývaným překvapením.
„Ne. A navíc v tom není vůbec žádný alkohol. Jde o speciálně připravovaný lék, který se používá při mimořádně vzácném dědičném onemocnění.“
Nervózně jsem se zasmála. Byla jsem přesvědčená, že se laboratoř spletla.
Lékař však otevřel starou složku se zdravotní dokumentací.
Na některých dokumentech bylo uvedeno moje dívčí příjmení.
V prvním roce našeho manželství jsem jednou omdlela a podstoupila důkladná vyšetření. Tehdy lékaři zjistili, že trpím stejnou dědičnou nemocí, na jakou zemřela moje matka ještě mladá.
Když mi diagnózu oznámili, psychicky jsem se zhroutila. Léčbu jsem odmítla a lékařskou zprávu dokonce zničila.
Roky plynuly a zdálo se, že se vzpomínky na tu dobu z mé mysli úplně vytratily.
Václav však nezapomněl na nic.
Sám vyhledal specialistu a po všechna ta desetiletí tajně objednával potřebný lék. Pokaždé ho přeléval do obyčejné lahve bez etikety, protože věděl, že kdybych pochopila, že jde o léčbu, mohla bych ji znovu odmítnout.
Potom mi lékař podal obálku.
Uvnitř byl Václavův dopis.
„Moje milovaná,
jednou jsi mi řekla, že se nechceš každé ráno probouzet s vědomím, že jsi nemocná. Rozhodl jsem se proto, že z tvé léčby neudělám každodenní připomínku nemoci, ale náš malý večerní zvyk.
V mé sklenici byl vždycky jen hořký ovocný džus. Pil jsem ho s tebou, abys nikdy neměla pocit, že tím vším procházíš sama.
Promiň, že jsem tě někdy nutil pít. Věděl jsem, že jednoho dne možná zjistíš pravdu a budeš mě za to nenávidět.
Byl jsem na to připravený.
Záleželo mi jen na jediném — abych byl v den, kdy se všechno dozvíš, ještě pořád naživu.“
Přitiskla jsem dopis k hrudi a nedokázala dál zadržovat slzy.
Třicet pět let jsem si myslela, že můj manžel v té lahvi ukrývá můj pomalý konec.
Ve skutečnosti v ní celou dobu chránil můj život.
A tak i dnes každý večer přesně v devět hodin stavím na stůl dvě sklenice.
V jedné je můj lék.
V druhé Václavův oblíbený hořký ovocný džus.
Zvednu sklenici směrem k jeho prázdné židli a tiše pronesu:
„Na další den mého života. Na den, který mám díky tobě.“