V noci nemohla dlouho usnout. Venku bubnoval déšť a na dvoře narážela nedovřená dvířka kontejneru do kovové stěny. Petr spal otočený ke zdi.
Helena ležela vedle něj a myslela na modré chrpy.
Za třicet let vypěstovala stovky pokusných políček. Zachraňovala úrodu po jarních mrazech, hádala se s vedením kvůli nekvalitnímu osivu a v prudkém lijáku kontrolovala porosty. V práci se nebála ani chyby, ani toho, že bude trvat na svém.
Proč tedy doma neměla dost odvahy ani na to, aby si sama vybrala látku do vlastní kuchyně?
Opatrně vzala telefon a otevřela nabídky pronájmu.
Procházela je dlouho. Některé byty byly příliš drahé, jiné ležely daleko od práce. V jednom místo postele stála prosezená pohovka, ve druhém visely na zdech koberce a kuchyně byla tak malá, že lednice musela stát v předsíni.
K ránu našla jednopokojový byt jen dvě zastávky od výzkumné stanice. Byl skromný, se starým nábytkem a balkonem, ale světlý. Z okna bylo vidět malé nádvoří a úzký pás země podél plotu.
Uložila si telefonní číslo.
Ráno ho málem smazala.
Nakonec si řekla, že ho zatím nechá.
Několik dalších dní se Petr choval, jako by se nic nestalo. Žertoval, přinesl z obchodu bonboniéru a v sobotu sám uvařil smažené brambory.
Helena málem přesvědčila sama sebe, že všechno zveličuje. Možná to opravdu nemyslel vážně. Možná šlo jen o nepovedený vtip, který se táhl už příliš dlouho.
V neděli však omylem převrhla čaj na stůl. Petr se prudce odtáhl.
„Jak můžeš být tak nepozorná? Tobě pořád něco padá z rukou!“
„Hned to utřu.“
„Jistě, utřeš. A za chvíli zase něco shodíš. Kdybys bydlela sama, rychle by ses naučila dávat pozor.“
Helena beze slova vzala hadr.
Ještě ten večer zavolala majitelce bytu. Prohlídku si domluvily na úterý.
Byt byl ve skutečnosti ještě menší než na fotografiích. V předsíni byl cítit pach starých knih, dvířka kuchyňské skříňky nedoléhala a na balkoně stála prázdná třílitrová sklenice.
„Předchozí nájemnice v ní pěstovala květiny,“ vysvětlila majitelka. „Klidně ji vyhoďte.“
„To není třeba,“ odpověděla Helena. „Nechám si ji.“
Přešla k oknu. Dole rostla stará hrušeň, téměř bez listí. Za plotem se rýsovaly střechy rodinných domů a o kousek dál se táhl pruh polí.
„Rozmyslím si to do zítřka,“ řekla Helena.
Zálohu však poslala už v autobuse cestou domů.
Následující sobotu pozval Petr domů dva kolegy i s jejich manželkami. Měl k tomu malý důvod — dostal nový autobus na svou trasu. Na víkend přijela také Klára.
Helena začala vařit hned ráno. Upekla kuře s bramborami, nakrájela saláty, vytáhla nakládané okurky a rajčata, která zavařovala v létě. K dezertu připravila jablečný koláč.
U dveří položila starou hnědou tašku. Uvnitř měla doklady, nabíječku, teplý svetr, dvě převlečení a vytištěnou nájemní smlouvu.
Petr si tašky všiml.
„Ty někam jedeš?“
„Zatím ne.“
„Vypadá to, jako bys mířila na nádraží.“
„Možná se bude ráno hodit.“
Chtěl se na něco zeptat, ale právě vtom zazvonil zvonek.
U stolu byl Petr ve výborné náladě. Vyprávěl legrační příhody z trasy, vzpomínal na cestující, kteří se pokoušeli platit starými jízdenkami, a chlubil se novým autobusem.
Všichni se smáli.
Helena nosila jídlo z kuchyně, odnášela prázdné talíře a dolévala domácí kompot. Sedla si jen na pár minut, pak zase vstala.
Klára ji několikrát pozorovala.
„Mami, už si sedni. Já to přinesu.“
„Jen zůstaň sedět, holčičko. Jsi po cestě unavená.“
Po dvou hodinách Petr začal mluvit hlasitěji.
„Heleno, brambory jsou studené. Ohřej je, prosím.“
„Jsou ještě teplé.“
„Neříkám, že jsou ledové. Jen je ohřej.“
Helena vzala talíř a odešla do kuchyně. Když se vrátila, Petr spokojeně kývl směrem k hostům.
„Vidíte? Beze mě by se ztratila. Člověk jí musí všechno připomínat. Jsme spolu tolik let a ona pořád neví, že studené jídlo nejím.“
U stolu se rozhostilo krátké, nepříjemné ticho.
„Tati, už toho nech,“ řekla Klára.
„Co jsem řekl? Vždyť jsme mezi svými.“
„Máma od rána stojí u sporáku. Nemohl bys do ní aspoň dnes přestat rýpat?“
Petr se usmál, ale oči mu zchladly.
„Podívejme, jaká se z tebe stala ochránkyně. Tak si matku vezmi k sobě. Se mnou je jí očividně tak špatně.“
„Petře, nezačínej,“ řekla Helena tiše.
„Já nic nezačínám. Už dávno říkám, že když někomu něco nevyhovuje, může bydlet sám. Svět se kvůli tomu nezboří.“
Rozhlédl se po hostech a čekal, že se někdo zasměje. Nikdo to neudělal.
Helena se dívala na jeho ruku. Pod snubním prstenem na prsteníčku byla patrná světlá linka. Ten prsten kdysi vybírala sama, ještě v době, kdy byli mladí a každou sobotu jezdili na starém motocyklu k její matce na vesnici.
Petr se tehdy zastavoval u polí, trhal chrpy a podával jí je.
„Aby naše agronomka nezapomněla, jak je krásná.“
Kam se ten muž poděl?
Možná nikam. Možná si jen postupně začal myslet, že její láska je něco, o co není třeba pečovat. Něco jako starý hrnek — prasklý, ale pořád ještě použitelný, takže může stát na poličce.
„Dobře,“ řekla Helena.
Petr jí nerozuměl.
„Cože?“
„Říkám, že dobře. Budeme bydlet každý zvlášť.“
Pronesla to klidně, i když jí srdce bušilo tak hlasitě, že cítila tep ve spáncích.