Petr pomalu postavil skleničku.
„O čem to mluvíš?“
Helena vstala, přešla ke dveřím a vytáhla z tašky nájemní smlouvu. Položila ji před něj.
„Našla jsem byt. Zálohu už jsem zaplatila. Zítra si vyzvednu klíče.“
Petr se nejdřív zadíval na dokument a potom na svou ženu.
„Ty to myslíš vážně?“
„Ano.“
„A jak dlouho to plánuješ?“
„Od chvíle, kdy mi došlo, že tě jednoho dne opravdu přesvědčím, že bez tebe nejsem nikdo.“
Klára si zakryla ústa dlaní.
„Mami…“
„To je v pořádku, zlatíčko.“
„Já tě přece nevyhazoval,“ řekl Petr tišeji. „Nepřekrucuj to. Já jen říkal…“
„Říkáš to už celé roky.“
„Vždyť jsem to nemyslel vážně. Ty přece víš…“
„Ne, Petře. Nevím. Když člověk slyší stejnou větu desítkykrát, přestane to být vtip.“
„A co teď? Odejdeš kvůli záclonám?“
Helena zavrtěla hlavou.
„Ne kvůli záclonám. Odejdu kvůli tomu, že jsem se bála pověsit si je ve vlastní kuchyni.“
Petr pohlédl na hosty. Jeden se díval z okna, druhý do talíře.
„Na jak dlouho chceš odejít?“ zeptal se.
Helena odpověděla pravdivě:
„Nevím.“
„Na týden?“
„Nevím.“
„Na měsíc?“
„Možná. Možná déle.“
„Takže je to konec?“
Helena se mu podívala přímo do očí.
„Ne. Ale už nedokážu předstírat, že se nic neděje. Potřebuji si vzpomenout, jaká jsem byla, než jsem tě začala pořád prosit o odpuštění.“
Tu noc téměř nikdo nespal.
Klára seděla s matkou v kuchyni. Za oknem začal padat první mokrý sníh — velké těžké vločky, které okamžitě roztávaly na parapetu.
„Proč jsi mi nic neřekla?“ zeptala se dcera.
„Nechtěla jsem tě do toho zatahovat.“
„Přijela bych.“
„Právě proto jsem ti to neřekla.“
Klára vzala matku za ruku.
„Vrátíš se?“
Helena dlouho hleděla na modré chrpy na záclonách.
„Nevím, Kláro. A poprvé v životě se nestydím přiznat, že něco nevím.“
Ráno Petr pomohl odnést tašky k taxíku. Mlčky uložil krabici do kufru, zavřel víko a zůstal stát před domem.
„Heleno…“
Otočila se k němu.
„Až dojedeš, zavolej mi.“
„Dobře.“
Chtěl říct ještě něco, ale slova nepřišla.
Nový byt Helenu přivítal chladem a tichem. Radiátory sotva hřály, lednice byla prázdná a večer na téměř čtyři hodiny vypadla elektřina.
Seděla v kuchyni s baterkou, zabalená do deky, a poprvé se doopravdy polekala.
Mohla zavolat Petrovi. Přijel by. Odvezl by ji i s věcmi zpátky. Doma bylo teplo, všechno tam znala a život měl svůj zaběhnutý řád.
Helena dokonce vytočila jeho číslo.
Na tlačítko volání však nestiskla.
Místo toho postavila na turistický vařič konvici, našla v krabici hrnek a nalila si čaj.
Byl starý a u ouška měl drobnou prasklinu. Ten večer však patřil jen jí.
První dny jí Petr volal neustále.
„Topí ti tam vůbec radiátory?“
„Trochu.“
„Můžu ti přivézt přímotop.“
„Není třeba.“
„A co kohoutek, opravila jsi ho?“
„Majitel ho nechal spravit.“
„Kdy se vrátíš domů?“
Helena pokaždé odpověděla stejně:
„Nevím.“
Po týdnu se na to přestal ptát.
O několik dní později jí poslal krátkou zprávu: „Dnes jsem poprvé pral košile sám. Jednu jsem zničil.“
Helena si zprávu přečetla a usmála se, ale neodpověděla.
Potom přišla další:
„Záclony pořád visí. Nesundal jsem je.“
O dva týdny později Petr přijel k výzkumné stanici. Stál u brány s termoskou v rukou. První opravdový sníh skřípal pod nohama a autobusy na silnici se pomalu sunuly po náledí.
Helena ho uviděla z okna, oblékla si bundu a vyšla ven.
„Nebudu tě zdržovat,“ řekl. „Přivezl jsem ti čaj. Ten s bergamotem, co máš ráda.“
„Děkuji.“
Podal jí termosku, ale neodešel.
„Hodně jsem přemýšlel.“
Helena mlčela.
„Nejdřív jsem byl naštvaný. Myslel jsem, že jsi mě před všemi ponížila. Pak mi Klára řekla, že tě celé roky ponižuji před lidmi a jen tomu říkám legrace.“
„Neměla se s tebou hádat.“
„Ona se nehádala. Jen mi něco vysvětlovala. A já ji poprvé opravdu poslouchal.“
Petr sklopil oči.
„Nevím, jak to všechno napravit.“
„Já také ne.“
„Vrátíš se?“
Helena se podívala na zasněžené pole. Pod bílou krustou byla ukrytá semena ozimé pšenice. Na povrchu nebylo nic vidět, jako by v zemi nebyl jediný živý zárodek. Ona však věděla, že pod půdou už začínají růst kořeny. Na jaře rostlina buď vyraší, nebo ne. Dopředu to nedokáže spolehlivě určit ani zkušený agronom.
„Zatím na to nejsem připravená,“ řekla.
Petr pomalu přikývl.
„Objednal jsem se k odborníkovi. Jeden člověk z vozovny mi dal číslo. Zítra jdu poprvé.“
Helena se na něj překvapeně podívala.
„Vždyť jsi vždycky říkal, že psychologové jen tahají z lidí peníze.“
„Říkal jsem spoustu věcí.“
Přejel si rukavicí po tváři.
„Nežádám tě, abys se hned vrátila. Jen… prosím, nezavírej dveře navždy.“
„Nezavřela jsem je. Ale otevřít je znovu nepůjde jen slovy.“
„Rozumím.“
Petr se vydal směrem k zastávce a ani jednou se neohlédl. Vypadal starší, trochu shrbený, v obnošené zimní bundě.
Heleně ho najednou bylo líto.
Jenže lítost není totéž co touha vrátit se. A to konečně pochopila.
Až do jara zůstala ve svém malém bytě. Klára přijížděla přibližně jednou za měsíc, vozila tvarohové koláčky a legrační květináče. Petr volal méně často, ale už od ní nevyžadoval okamžitou odpověď.