Časem si začali rozumět dokonale i beze slov. Stačil pohled, nepatrné gesto, pohyb ruky nebo dokonce vrznutí staré podlahy pod nohou. Vytvořili si vlastní jazyk ticha, který oběma připadal úplný.
Na podzim začala Aneta chodit do malé vesnické školy, kam docházely děti z několika okolních obcí. Učitelka Jana Novotná věděla, že nová žákyně nemluví, a proto ji nenutila k ústnímu zkoušení. Aneta vypracovávala úkoly písemně a učila se velmi dobře. Nejvíc jí šla matematika. Po nějaké době patřila v tomto předmětu k nejlepším ve třídě.
Zpočátku se jí ostatní děti stranily a považovaly ji za „němou podivínku“. Anetu to však téměř netrápilo. Samota jí byla dávno známá. Nejdůležitější pro ni bylo večer se vrátit do dílny, kde to vonělo čerstvým dřevem a lepidlem. U pracovního stolu svítila lampa se zeleným stínítkem a Bohuslav tam opracovával další prkno. Právě toto místo začala Aneta poprvé považovat za domov. Za opravdový domov. Za první skutečný domov od chvíle, kdy zemřeli její rodiče.
Vesnické řeči ale neutichaly.
„Tak co, Marie,“ zeptal se jednou František sousedky u pumpy, „už holka promluvila?“
„Ne,“ odpověděla Marie. „Pořád mlčí. A on vedle ní taky. Žijí jako dva samotáři. Měli by si aspoň pořídit rádio, aby v tom domě bylo něco slyšet.“
„A co když už nikdy nepromluví?“ zamyslela se Vlasta. „Slyšela jsem, že když dítě mlčí příliš dlouho, řeč se nemusí vrátit. Vždyť jí bude brzy deset.“
„Měl by ji odvézt k nějakému odborníkovi,“ mínil jiný soused. „Vždyť existují lékaři, kteří se takovým dětem věnují.“
Bohuslav ji nikam neodvezl. Byl přesvědčený, že jednou promluví sama. Ne proto, že ji někdo bude nutit nebo ji bude násilím léčit. Prostě přijde okamžik, kdy bude něco potřebovat říct, a správné slovo si k ní najde cestu. I on dokázal celé týdny mlčet, ale když bylo nutné promluvit, vždycky to zvládl. Krátce, zato k věci.
Podzim skončil, zima uplynula a přišlo další jaro. Celý rok utekl téměř nepozorovaně.
V noci dvaadvacátého dubna se však stalo něco, co nikdo nečekal.
Bohuslava probudil ostrý zápach kouře. Nejprve si myslel, že se něco stalo s kamny. Ta však byla studená. Jaro bylo teplé, a tak už je na noc dávno nezapaloval. Muž vyskočil z postele, rozrazil dveře do předsíně a okamžitě ucouvl. Z dílny se valil hustý černý dým.
Později se zjistilo, že požár způsobil zkrat ve staré elektroinstalaci. V dílně však bylo všude suché dřevo, piliny a hobliny. Oheň se rozšířil během několika okamžiků.
„Aneto!“ vykřikl Bohuslav. „Aneto, vstávej!“
Dívka už seděla na posteli. Oči měla rozšířené hrůzou. Bohuslav ji popadl, zabalil do přikrývky a vynesl na dvůr, daleko od domu.
„Zůstaň tady!“ křikl. „Nikam nechoď!“
Vzápětí se vrhl zpátky.
V domě byly doklady i peníze, které si během zimy našetřil. Najednou si ale s děsivou jasností vzpomněl ještě na něco jiného — na Anetiny kresby. Její první obrázky celou dobu pečlivě schovával v zásuvce pracovního stolu. Nedokázal by vysvětlit, proč mu právě v té chvíli připadaly tak důležité. Jen cítil, že je nesmí nechat shořet.
Bohuslav vnikl do dílny, kterou už pohlcovaly plameny. Oheň šplhal po stěnách, shora se ozývalo praskání a štiplavý kouř mu řezal do očí. Doběhl k ponku, otevřel zásuvku, vytáhl desky s kresbami a obrátil se k východu.
Vtom se nad ním ozvala strašlivá rána. Trám se zřítil přímo u dveří a zatarasil cestu. Bohuslav uskočil, ale vzápětí se utrhl další těžký kus konstrukce a udeřil ho do zad. Muž se zhroutil na podlahu. Všude kolem byl kouř a žár.
Aneta seděla asi dvacet kroků od hořícího domu a nedokázala od ohně odtrhnout oči. Plameny už šlehaly z oken a střecha se začínala propadat. Uvnitř zůstal Bohuslav. Jediný člověk, který si ji kdysi odvezl z dětského domova. Člověk, jenž po ní nikdy nechtěl, aby mluvila. Jen vedle ní byl. Naučil ji vnímat vůni čerstvých borových hoblin, postavil na parapet květinu a mlčel s ní, protože chápal, že někdy ticho řekne víc než všechna slova.
Aneta otevřela ústa.
A poprvé vykřikla.
„Tati! Tati! TATÍ!“
Hlas měla chraplavý, přerývaný a téměř cizí. Po dlouhých měsících si hrdlo odvyklo zvukům. Přesto to byl její vlastní hlas. Rozlehl se nad spící vesnicí, mezi tmavými domy a stromy.
„Tati! Pomoc! Můj táta je uvnitř!“
V oknech okolních domů se jedno po druhém rozsvěcela světla. Probuzení psi začali štěkat. Jako první přiběhl František. Na jedné noze měl botu a pracovní bundu si jen přehodil přes košili.
„Co se stalo? Kde hoří?“
„Tati!“ křičela Aneta, chytila ho za ruku a ukázala k domu. „Je tam! Uvnitř! Zachraňte ho!“
František na okamžik strnul. Za celý uplynulý rok poprvé slyšel její hlas. Na údiv však nebyl čas. Rozběhl se k hořícímu stavení. Za ním přicházeli další lidé — muži i ženy v tom, co na sebe stačili navléct, s vědry, lopatami a háky. Dům už hořel téměř celý, ale kůlna přiléhající k dílně ještě nebyla zcela v plamenech.
Bohuslava vytáhli otvorem ve stěně kůlny. František se sousedovým synem Lukášem se prodral kouřem, našel muže v bezvědomí nedaleko pracovního stolu a společně ho vynesli ven. Bohuslav byl pokrytý sazemi, měl popáleniny a zlomené žebro, ale žil.