Aneta před ním padla na kolena do bláta, sevřela jeho ruku a rozplakala se. Poprvé za dva roky plakala tak hlasitě, že ji bylo slyšet po celém dvoře. A pořád opakovala stejná slova, jako by už nedokázala přestat:
„Tati… tatínku… prosím, neumírej… Neumírej…“
Sanitka přijela asi za hodinu. Bohuslava odvezli do okresní nemocnice. Anetu dovolili vzít s sebou. Mladá zdravotnice sotva zadržovala slzy, když se na dívku dívala. Všechny doklady shořely společně s domem, ale té noci to nikoho nezajímalo.
Bohuslav zůstal v nemocnici přibližně dva týdny. Lékaři zjistili popáleniny, zlomené žebro a silnou otravu kouřem. Přesto se z toho dostal. Navzdory věku měl organismus pevný.
Aneta mezitím bydlela u zdravotnice, která jí sama nabídla dočasné útočiště. Každý den chodila do nemocničního pokoje, sedala si k posteli a mluvila se svým otcem. Teď už mluvila pořád. Občas se zadrhla, některá slova vyslovovala nezvykle, ale téměř nezmlkla. Jako by se v ní konečně protrhla hráz, která tak dlouho držela všechno uvnitř.
Vyprávěla mu o škole. O tom, jak se paní učitelka Jana málem rozplakala, když Aneta poprvé odpověděla nahlas. O prknech, která František přivezl pro nový dům. O tom, že celá vesnice vybírá pomoc: někdo přinesl peníze, jiný oblečení a další slíbil, že bude na stavbě pracovat zadarmo.
Zmínila se také o paní Marii. Stála prý u spáleniště, plakala a stále opakovala:
„Promiň nám, Bohuslave. Byli jsme hloupí.“
Muž poslouchal se zavřenýma očima a po tváři mu pomalu stékala slza. Sám téměř nemluvil, protože kvůli zlomenému žebru ho bolelo dýchání i řeč. Anetu však pozorně poslouchal. A tentokrát to úplně stačilo.
Po měsíci se vrátili domů. Přesněji řečeno na místo, kde dům dříve stával. Ze staré roubenky zbylo skoro nic. Zachovala se jen nakřivo stojící kůlna. Vesničtí muži už ale mezitím začali stavět nový dům. Pracovali společně, celá vesnice.
František se k překvapení všech stal hlavním stavbyvedoucím a rozdával ostatním úkoly. Ženy vařily a nosily jídlo. Někdo sehnal levný stavební materiál, jiný věnoval úspory. Práce bylo hodně, ale pomocníků se našlo nečekaně mnoho.
Než byl dům hotový, bydleli Bohuslav s Anetou v zachráněné kůlně. Rychle z ní udělali provizorní obydlí. Postavili malá kamna, přinesli matrace a přikrývky. Místa bylo málo, ale uvnitř bylo teplo. A hlavně byli zase spolu.
Hned ráno po návratu seděli na prahu provizorního příbytku a pili horký čaj. Aneta se na otce podívala a náhle řekla:
„Tati, v novém domě uděláme dílnu aspoň dvakrát větší. Když už mám hlas, musím ho pořádně využít.“
Bohuslav se na ni dlouho díval. Na malou hubenou dívku ve starých šatech, se světlými copánky a obrovskýma šedýma očima.
Potom se po mnoha letech upřímně usmál.
„Uděláme,“ řekl. „Využijeme ho pořádně.“
Neohrabaně, trochu jako medvěd, ji objal kolem ramen. Aneta se k němu okamžitě přitiskla a zavřela oči. Tu chvíli si chtěla zapamatovat navždy.
Na podzim byl nový dům dokončený. Nebyl velký, ale byl pevný, světlý a útulný. Elektroinstalaci celou vyměnili a František osobně dohlédl, aby bylo všechno bezpečné. Dílna byla prostorná, přesně taková, jakou si ji oba představovali.
Na parapetu se znovu objevil muškát. Přinesla ho paní Marie. Položila květináč k oknu a provinile řekla:
„To máte pro útulnost. Nezlob se na mě, Bohuslave. Byla jsem hloupá.“
Muž jen mávl rukou. Za svůj život viděl mnohé a dávno se naučil odpouštět.
Aneta nastoupila do čtvrté třídy. Teď už učitelce odpovídala nahlas. Hlas měla stále tichý, ale zněl čistě a jistě. Paní učitelka Jana se pokaždé usmála, když jí dávala další jedničku, jako by tomu zázraku stále úplně nevěřila.
Večer pracovali otec a dcera znovu společně v dílně. Tentokrát tam stály dva opravdové ponky — jeden velký a druhý o něco menší. Bohuslav hobloval a brousil prkna, zatímco Aneta navrhovala budoucí vzory. Jednoho dne nakreslila návrh nové skříňky a ozdobila ji vyřezávanými ptáky.
Bohuslav si kresbu dlouze prohlédl.
„Je to hezké. Udělej to.“
A Aneta to udělala.
Na podzim přijel překupník pro další náklad nábytku a s překvapením zjistil, že nové krabičky a skříňky se prodávají mimořádně dobře. Největší zájem byl o výrobky s ptáky.
„To vymyslela dcera,“ řekl Bohuslav krátce.
V jediném slově — dcera — se skrývalo tolik něhy a hrdosti, že zkušený obchodník náhle několikrát zamrkal a odvrátil se, jako by si potřeboval prohlédnout nábytek.
Časem se změnily i vesnické řeči.
„Ta holka měla vlastně štěstí,“ říkávaly ženy u pumpy. „Dostala takového otce.“
„On měl štěstí taky,“ odpovídala paní Marie. „Osud mu poslal dceru. Nejdřív mlčela a teď ji nezastavíš.“
„A ruce má zlaté,“ přidával se František. „Teď se jí vrátil i hlas. Celá po otci. I když není vlastní.“
„Co znamená, že není vlastní?“ oponovala Vlasta. „Je vlastní až dost. Ne podle krve, ale podle srdce.“
Jednoho dne šel Bohuslav kolem obecní pumpy. Poprvé po mnoha letech se neodvrátil od sousedů ani nezamumlal svou obvyklou nespokojenou poznámku. Zastavil se, podíval se na shromážděné lidi, lehce kývl a řekl:
„Tak se tu mějte.“
Pak pokračoval dál. Vedle něj kráčela Aneta, drobná světlovlasá dívka s kreslicím blokem pod paží. Nadšeně otci něco vyprávěla, občas se zamotala do slov, hltala věty a živě rozhazovala rukama.
Bohuslav šel vedle ní a pozorně naslouchal.
A usmíval se.