Bohuslav si však jejich řečí nevšímal. Začal připravovat pokoj pro dívku. Uklidil druhou místnost vedle kamen, která byla v celém domě nejteplejší. Položil na podlahu nový kobereček, postavil postel, malý stolek a lampu se zeleným stínítkem. Na parapetu se objevil květináč s muškátem. Bohuslav usoudil, že květina pokoj zútulní.
Potom šel do obchodu a poprvé v životě kupoval dětské knížky, kreslicí blok a pastelky. Vlasta na něj hleděla s neskrývaným úžasem. Dosud u ní pořizoval jen nejnutnější potraviny. Teď dlouho stál u pultu a vybíral věci pro dítě.
Anetu přivezli zhruba v polovině května. Byla drobná a velmi hubená. Světlé vlasy měla spletené do dvou tenkých copánků a velké šedé oči upírala na okolí s ostražitostí vyplašeného zvířátka. Na Bohuslava pohlížela zpod obočí. Všechny její věci se vešly do starého batohu: několik šatů, punčocháče a pár sandálů.
Sociální pracovnice Helena Dvořáková provedla dívku domem, prohlédla si pokoje a spokojeně přikývla. Potom si k Anetě přisedla a jemně jí vzala ruce do dlaní.
„Anetko, seznam se. Tohle je Bohuslav Matějka. Odteď budeš bydlet u něj. Je to hodný člověk, nemusíš se bát.“
Dívka zvedla oči k muži. Bohuslav stál u dveří — vysoký, trochu rozpačitý, v čisté, ale pomačkané košili, kterou si kvůli jejímu příjezdu zvlášť připravil. Ruce měl podél těla jako voják při nástupu. Chtěl říct něco laskavého, jenže vhodná slova se mu ne a ne objevit.
„Ahoj,“ pronesl nakonec.
Aneta neodpověděla. Opravdu nemluvila. Helena tiše povzdechla, nechala na stole potřebné dokumenty a po chvíli odjela. Dívka zůstala stát uprostřed pokoje a oběma rukama svírala starý batoh.
Bohuslav si najednou vůbec nevěděl rady. S dětmi téměř nikdy nepřicházel do styku. Mlčky se díval na Anetu a ona stejně mlčky hleděla na něj. Uplynula minuta, potom druhá.
„Máš hlad?“ zeptal se.
Dívka se ani nepohnula.
„Uvařil jsem brambory. Je máslo. A mléko. Kozí. Mám kozu.“
Jeho věty byly krátké a useknuté, jako kdyby nepromlouval k dítěti, ale štípal dřevo. Aneta si tiše sedla na stoličku. Bohuslav před ni položil talíř. Dívka vzala lžíci a začala jíst. Pomalu, pečlivě a téměř bez zvednutí očí.
Tak začal jejich společný život.
První dny byly obtížné, ale ne proto, že by Aneta zlobila nebo dělala potíže. Naopak byla neobyčejně tichá a klidná. Neřekla jediné slovo a většinu času jen pozorovala. Ráno si sedala k oknu a dlouze hleděla směrem k lesu. Večer si brala knížky, které jí Bohuslav přinesl, i když si muž nebyl jistý, zda skutečně čte. Dívka jen pomalu obracela stránky. Někdy vytáhla blok a kreslila. Na papíře se objevoval dům s kouřícím komínem, strom a ptáci. Lidi nekreslila nikdy. Možná to neuměla. Možná nechtěla.
Bohuslav se s ní zpočátku pokoušel mluvit, jenže vhodná slova mu stále scházela. Příliš dlouho žil v tichu a teď, když bylo skutečně potřeba vést obyčejný rozhovor, jako by to zapomněl. Dokázal se zeptat: „Je kaše dobrá?“ a potom několik hodin mlčet. Nebo řekl: „Není ti zima?“ — a až do večera už nepromluvil.
Sousedé mezitím nakukovali přes plot a s nesouhlasem kroutili hlavami.
„Jen se podívejte,“ šeptala paní Marie. „Holka se ani jednou neusmála. Jako by měla vodu v puse.“
„Vždyť se říká, že je úplně němá,“ přikyvovala Vlasta.
„A on na co čeká?“ přidal se František. „Vždyť mluvit umí. Proč ji neučí?“
„On sám ze sebe dvě věty pořádně nedostane,“ odfrkla si Marie. „Našli se. Dva mlčící pod jednou střechou.“
Bohuslav si jejich řečí téměř nevšímal. Chápal jediné: na Anetu nesmí tlačit. Prožila věci, se kterými by se těžko vyrovnal nejeden dospělý. Požár. Smrt obou rodičů. Dětský domov. Jaképak povídání, když v sobě dítě možná nosí křik, který nikdo jiný neslyší?
Rozhodl se proto zkusit jinou cestu. Ne přes rozhovory, ale přes práci.
Jednoho dne vzal Anetu do dílny. Ukázal jí velký pracovní stůl, nářadí i dřevěné polotovary naskládané v rohu. Pak jí podal malý hoblík, jehož rukojeť předem upravil tak, aby se dobře držela dětskými prsty. Dívka nejprve pohlédla na něj a potom na nástroj. Koutky úst se jí nepatrně zachvěly.
Nebyl to ještě opravdový úsměv. Ale něco, co se mu podobalo, se na její tváři objevilo poprvé.
Bohuslav jí předvedl, jak vést hoblík po prkně. Aneta opatrně položila ruce na držadlo a přejela jím po povrchu. Tenká zlatavá hoblinka se stočila do spirály a spadla na zem. Dívka se na ni podívala a pohyb zopakovala. Potom ještě jednou.
A najednou Bohuslav zaslechl hluboký, tichý nádech. Aneta neřekla nic a nezasmála se. Jen vydechla, jako by se v ní něco po dlouhé době začínalo uvolňovat.
V tu chvíli muž pochopil, že to spolu zvládnou.
Téměř celé léto trávili v dílně. Bohuslav Anetu postupně učil truhlářskému řemeslu. Ukázalo se, že je mimořádně nadaná. Měla jemné dlaně, dlouhé obratné prsty a každou novou věc si zapamatovala hned napoprvé. Už v srpnu sama vyřezávala jednoduché vzory do dřevěných krabiček. Bohuslav jí ukázal pohyb a Aneta ho pozorně zopakovala. Nahlas ji chválil jen málokdy, většinou pouze spokojeně kývl, ale dívce to stačilo.