— Vždyť jsem mluvila s Jiřím.
— Jiří řekl, že se nejdřív poradí se mnou.
— Ale co na tom chcete řešit? Máte velký altán i dvůr. Do mého jednopokojového bytu tolik lidí nedostanu.
— Pak jsi měla pozvat tolik hostů, kolik se jich do tvého bytu vejde.
Ivanin hlas náhle zchladl.
— Čtyřicet mám jen jednou.
— To chápu. Ale neznamená to, že se z naší chalupy stane bezplatný areál pro oslavy.
— Je ti líto peněz?
— Nejde jen o peníze. Kdo bude vařit?
— Všichni pomůžou.
— Loni také měli všichni pomáhat.
Ivana zmlkla. Dobře věděla, na co Tereza naráží.
Před rokem slavili na chalupě výročí svatby Jiřího rodičů. Tereza připravovala jídlo dva dny. Pekla, dusila maso a balila zelné závitky. Ivana dorazila čtyřicet minut před začátkem, nakrájela sýr, převlékla se a šla se fotografovat do zahrady mezi jiřinami. Po oslavě naskládala jídlo do krabiček, řekla, že ráno brzy vstává, a odjela.
Tereza myla nádobí do dvou do rána. Následující den s Jiřím sbírali plastový odpad z trávy a drhli stoly.
— Karolíně tehdy nebylo dobře, — připomněla Ivana.
— Ostatní mají pokaždé jiný důvod. Nakonec všechno stejně zůstane na mně.
— Dobře. Připravím všechno sama.
— Kde?
— U vás. Přijedeme ráno.
— Ivano, my máme na sobotu vlastní plány.
Byly to obyčejné plány: natáhnout na skleník novou fólii, vykopat mrkev a před podzimními dešti uklidit spíž. V neděli se Eliška musela připravovat na písemku, takže práci nebylo možné odložit.
— Jaké plány? — podivila se švagrová. — Rýt se v záhonech?
— Ano. Je to naše chalupa a ty záhony jsou také naše.
— Aha. Zahrada je pro tebe důležitější než rodina.
— O zahradu nejde. Chci sama rozhodovat o tom, co se děje v mém domě.
Rozhovor ukončila jako první Ivana.
O dvacet minut později zazvonil Terezin telefon. Volala tchyně Marie. Bylo jí šedesát osm let. Nejprve se vyptávala na Eliščinu školu a stěžovala si na ceny. Potom si povzdechla:
— Ivana mi volala. Pláče.
— Kvůli chalupě?
— Už pozvala všechny. Co jim teď má říct?
— Proč je zvala dřív, než jsme souhlasili?
— Jiří jí přece asi dovolil přijet.
Tereza se podívala na manžela. Seděl vedle ní a slyšel celý rozhovor.
— Jiří jí řekl, že se mnou nejdřív promluví.
— Terezko, co tě stojí jeden den strpět?
A bylo to tu. Slovo, které Tereza slýchala celý život.
Strpět. Hluk, cizí plány a dva dny u plotny. Strpět kelímky v trávě, plné pytle s odpadem, pošlapané záhony i otázky, kdo z nich tak báječně vaří. Strpět to, protože hodná snacha přece nekazí rodině oslavu.
Dívky se od dětství učí být pohostinné. Ptát se však, kolik je pohostinnost stojí, se v rodinách podivně nenosí.
Na starých fotografiích sedí muži většinou u stolu. Ženy stojí za nimi nebo nesou další talíř. Někdo musel nakoupit, navařit, prostřít, všechno po hostech umýt a uložit děti do postele. Muži si potom vzpomínali, jak krásně poseděli. Ženy cítily hlavně těžké nohy.
— Marie, nejsem připravená hostit osmnáct lidí, — řekla Tereza. — Ivana může slavit v restauraci, pronajmout si altán v rekreačním areálu nebo pozvat méně hostů.
— Dnes je všechno drahé.
— Ani potraviny pro nás nejsou zadarmo.
— Karel s manželem koupí maso.
— Nejde o maso.
Tchyně mlčela.
— Dřív si byli příbuzní bližší.
— Dřív ženy méně často říkaly, že už toho mají dost.
Jiří přecházel kuchyní od okna ke dveřím a zase zpátky.
— Maminka se teď urazila.
— A co chceš ty?
— Aby se nikdo nehádal.
— To nepůjde. Když nechceš zklamat sestru, souhlasit s tím budeš ty, ale pracovat budu zase já.
— Pomůžu ti.
— Kolik času tomu opravdu chceš věnovat?
— Klidně celý den.
— Tak to spočítejme.
Tereza vytáhla list ze starého Eliščina sešitu a začala psát. Pátek po práci: nákup, dvě hodiny i s cestou. Sobota ráno: naložit maso, připravit čtyři saláty, všechno nakrájet, prostřít stůl, zamést dvůr a vynést židle. Během oslavy: servírovat teplé jídlo, odnášet talíře, mýt nádobí, dolévat nápoje a hlídat gril. Po odjezdu hostů: znovu umýt nádobí, sundat ubrusy, vynést odpadky a uklidit celý dvůr.
Celkem to dělalo dvacet osm hodin. U jména „Tereza“ stálo dvacet čtyři hodin. Jiří si dlouho prohlížel popsaný papír.
— Tohle mi nikdy neodpustí.
— Odpustí. A jestli ne, pak nepotřebovala bratra. Potřebovala pohodlnou chalupu.
Jiří vzal telefon, chvíli ho držel v ruce a potom začal psát. Pomalu, jako vždycky, dvěma prsty.
„Ivano, vyjádřil jsem se špatně a nechal tě věřit, že je oslava domluvená. Promiň. Osmnáct lidí u nás přijmout nemůžeme. V sobotu máme na chalupě vlastní práci. Prosím, upozorni hosty a najdi jiné místo.“
Odpověď přišla sotva po minutě.
„Díky, brácho. Lepší dárek sis pro mě vymyslet nemohl.“
Následující den napsala Marie do rodinné skupiny, že příbuzní si mají navzájem pomáhat. Její manžel Karel dodal, že všechno se přece dalo vyřešit slušně.
— Nevyřešili jsme to snad slušně? — zeptala se Tereza.
— V naší rodině znamená „slušně“ hlavně to, že Ivana musí být spokojená, — přiznal Jiří.
V sobotu dorazili na chalupu v deset dopoledne. Od rána viselo nebe nízko, šedé a unavené, jako bývá v září. Tereza zamkla branku. Sama nevěděla proč. Prostě otočila klikou a zasunula zástrčku.