Až do oběda pracovali všichni tři. Jiří rozebíral prkna u spíže, Tereza vybírala mrkev a Eliška ji ukládala do beden. Velkou dávala zvlášť, malou také a pokřivenou označila slovy: „Do polévky, stejně je nejsladší.“
Kolem jedné hodiny dcera vytáhla ze spíže žlutý ubrus s vyšitými kohoutky.
— Mami, komu patřil?
— Babičce Anežce. Přikrývala jím chleba.
Eliška si ubrus rozložila na kolenou a přejela prstem po stezích.
— Pustila by babička Anežka tetu Ivanu dovnitř s tolika hosty?
Tereza si sedla vedle ní na bednu.
— Pustila. Kdyby se jí zeptala. Babička vždycky přijala každého, kdo se nejdřív zeptal.
Kolem půl třetí zastavilo u branky auto. Jako první vystoupila Ivana. V jedné ruce držela krabici s dortem, v druhé svazek balónků. Za ní vyšly z auta dvě kamarádky s taškami.
— Otevřete! — zavolala Ivana. — Mám plné ruce.
Tereza k ní došla, ale zástrčku neodsunula.
— Řekli jsme ti, že se tady žádná oslava konat nebude.
— Myslela jsem, že vás to přejde.
— My jsme se nerozčilovali.
— Teri, nedělej scénu před lidmi.
Jedna z kamarádek se zmateně rozhlédla.
— Ivano, vždyť jsi říkala, že ti bratr dovolil přijet.
— Dovolil. A potom ho manželka přesvědčila o opaku.
Jiří přišel blíž a otřel si ruce o kalhoty.
— Ne, — řekl. — Nedovolil jsem ti to. Řekl jsem, že o tom musím mluvit s Terezou. A potom jsem ti napsal, že se tady oslava konat nebude.
— Necháš vlastní sestru stát před brankou v den jejích čtyřicátin?
— Přijela jsi tam, kam tě dnes nikdo nepozval.
— Výborně. Prostě nádhera.
— Včera jsem ti poslal tři rekreační areály s altány. Neodpověděla jsi.
— Protože jsem už všechny pozvala sem!
Kamarádky si vyměnily pohled. Ta menší, Lenka, tiše navrhla:
— Ivano, pojedeme ke mně. Manžel s dětmi jsou u rodičů, byt je volný. Zavoláme všem a objednáme jídlo.
— A dort? Balónky? Hosté?
— Všechno vezmeme s sebou.
Ivana si přitiskla krabici pevněji k tělu. Zřejmě čekala, že upravené kamarádky, dort a balónky před cizí brankou udělají své. Že nepříjemná situace před lidmi bude silnější než jejich odmítnutí.
Jiří se zástrčky ani nedotkl.
— Zaplatím vám dovoz jídla, — řekl. — To bude náš dárek. Ale branku neotevřu.
— Od vás nic nepotřebuju.
Auto se otočilo a odjelo. Tereza za ním hleděla, dokud nezmizelo za zatáčkou. Pak začal padat drobný déšť.
— Není ti jí líto? — zeptal se Jiří.
— Je. Ale lítost neznamená, že musím na všechno kývnout.
Položil jí ruce na ramena. Byla mokrá a na svetru měla přilepené stonky mrkve.
— Promiň, že jsem tě zase nechal, abys všechno řešila s mojí rodinou sama.
— Hlavní je, že jsi jí dnes sám řekl ne.
Než se stačili vrátit k bednám, zazvonil Jiřího telefon. Tentokrát ho nepodal manželce.
— Mami, Tereza za to nemůže. Odmítl jsem já. Ivana to věděla, a přesto přijela.
— Mohli jste alespoň ze slušnosti otevřít!
— Kdybychom otevřeli, za hodinu by dorazili ostatní. Právě s tím počítala.
— Vždyť je to tvoje sestra.
— Právě proto jsem jí navrhl jiné místo a nabídl, že zaplatím občerstvení. Ale bez zeptání si nemůže přivlastnit náš dům.
Na druhém konci něco zamumlal Karel. Tereza zaslechla jen konec věty:
— …vždyť je to chalupa Tereziny babičky. Proč se tam všichni cpeme?
Marie mu ostře odpověděla, ale Jiří už hovor ukončoval.
Večer seděli na verandě a pili čaj. Déšť šustil po střeše, ve vzduchu byla cítit mokrá mrkev a jablka. Eliška šťouchala lžičkou do sklenice s marmeládou a najednou se zeptala:
— A teta Ivana už k nám nikdy nepřijede?
— Přijede, až se přestane zlobit, — odpověděl otec.
— A když se nepřestane zlobit?
Jiří se podíval na mlčící kukačkové hodiny.
— Tak budeme čekat. Kvůli jednomu ne se rodinné vztahy nepřerušují.
Ivana se dva měsíce neozvala. Narozeniny nakonec oslavila u Lenky. Všichni se složili na jídlo, objednali ho a vydrželi spolu až do rána. Na fotografiích se usmívali. Nikdo nemusel být bez dortu, střechy nad hlavou ani gratulací.
Přesto Ivana dál tvrdila, že jí bratr s manželkou oslavu pokazili.
První se ozvala Marie. Bylo už listopadové odpoledne a tchyně předstírala, že se chce zeptat na recept na tvarohové placičky.
— Víš, Teri… Karel mi pořád opakuje, že jsme si opravdu zvykli Ivaně ve všem ustupovat.
— Je nejmladší. Chtěli jste se o ni starat.
— Chtěli. Asi jsme se do toho příliš zabrali.
— Nechci se s ní hádat.
— Také se jí stýská. Jen to neumí přiznat.
V květnu slavili Jiřího rodiče výročí svatby. Bylo to čtyřicet pět let společného života. Jednoho večera se na Terezině telefonu objevila nová zpráva. Když uviděla jméno odesílatele, mimoděk se napjala.
Tentokrát však zněla úplně jinak:
„Můžu se na něco zeptat? Rodiče by chtěli poslední květnovou neděli pozvat na chalupu deset lidí. Nebudete proti? Pokud souhlasíte, rozdělíme si nákup rovným dílem, všechno připravíme společně a po oslavě sama uklidím. Jestli se vám to nehodí, najdeme jiné místo. Bez uražení.“
Tereza si zprávu přečetla dvakrát a podala telefon manželovi.
— Co jí odpovíme?
— Souhlasme.
Ivana přijela jako první, ještě před devátou. Přivezla potraviny, ubrusy, krabičky a obrovský hrnec na zelné závitky. Krájela saláty, nosila židle a po odchodu hostů zůstala u dřezu, dokud neumyla poslední talíř.