První rozhovor trval dvacet minut. O týden později jsme spolu mluvili čtyřicet minut. O tři měsíce později Petr přiletěl za mnou.
Ubytoval se v penzionu.
Tereza se s ním setkala ještě přede mnou. Vyslýchala ho jako skutečný vyšetřovatel.
Petr si ji okamžitě zamiloval.
Já mu nezačala důvěřovat hned. Důvěra se vracela po malých částech.
Řekl pravdu, když se bál. Přiznala jsem, když jsem byla rozzlobená. Přestali jsme se navzájem chránit před nepříjemnými skutečnostmi.
O rok později jsem znovu odletěla na Maltu.
Petr na mě čekal na letišti.
Tentokrát se naše setkání nepokoušel vydávat za náhodu. V rukou držel ceduli:
„ALENO, ŠEDESÁT OSM LET. POŘÁD ŘÍKÁŠ ANO?“
Rozesmála jsem se.
Potom jsem mu z kabelky vytáhla pero a nápis opravila:
„NĚKDY.“
Petr si ceduli přečetl a usmál se.
„Takhle je to mnohem lepší.“
Včera večer jsme večeřeli ve stejné restauraci u přístavu. Číšník Petra pozdravil jménem. Tentokrát jsem se nebála.
Klára se k nám přidala na dezert.
Před odchodem mě Petr odvedl na terasu. Na okamžik jsem si vzpomněla, že jsem tu před rokem stála a poslouchala jeho rozhovor.
„Žádná překvapení,“ řekl.
„Dobře.“
„Žádné tajné plány.“
„Ještě lépe.“
Petr se nadechl.
„Chtěl bych čas, který nám zbývá, strávit cestováním mezi tvým domovem a mým.“
Podívala jsem se na něj.
„Je to nabídka?“
„Je to otázka.“
Ten rozdíl pro mě znamenal velmi mnoho.
Odpověděla jsem:
„Ano.“
Ne proto, že jsem kdysi slíbila, že budu souhlasit se vším novým.
Ten slib dala vyděšená žena, která si myslela, že odvaha znamená nepřestat se vrhat do čehokoli neznámého.
Teď už vím víc.
Někdy odvaha znamená odejít z terasy.
Někdy nastoupit do letadla.
A někdy dopřát člověku právo, aby si svou otázku znovu zasloužil.
Dokázali byste si i po odhalení dlouholetého milostného vztahu vážit manželství, které trvalo desítky let?