V sedmašedesáti jsem poprvé odjela sama na Maltu a slíbila si, že se nebudu ničemu novému bránit — pak jsem zaslechla, proč setkání s mužem, do něhož jsem se začínala zamilovávat, nikdy nebylo náhodné

„A potom se znovu vídali?“ zeptala jsem se.

„Několikrát.“

„Tady?“

„Tady. V Londýně. V Paříži. A jednou v Bostonu.“

Boston.

Vzpomněla jsem si na jeho cestu do Bostonu. Vrátil se domů s červenou šálou a řekl mi, že ji koupil během přestupu, protože se mu po mně tolik stýskalo.

Tu šálu nosím už dvacet let.

Přitiskla jsem si dlaně ke rtům.

Petr odvrátil pohled.

„Milovali se?“

„Nevím.“

„Už mi nelži.“

Znovu se mi podíval do očí.

„Ano.“

Ta jediná odpověď ve mně něco zničila.

Nebyla to hlasitá rána. Nic neprasklo ani se nerozbilo s ohlušujícím zvukem. Jen se v mém životě tiše zřítilo něco, o čem jsem si myslela, že už je dávno uzavřené.

Milan zemřel vedle mě. Rakovina mi ho pomalu brala. Krmila jsem ho polévkou, když už nedokázal udržet lžíci. Myla jsem mu vlasy. Převlékala jsem mu postel. V hospici jsem spala na židli u jeho lůžka.

Poslední ráno mě sevřel za ruku a zašeptal:

„Ty jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.“

Věřila jsem mu.

Možná tomu nějaká část mě věří dodnes.

A právě to bylo nejkrutější.

„Proč to skončilo?“ zeptala jsem se.

„Jana říkala, že se rozhodli zůstat se svými rodinami.“

„Jak ušlechtilé.“

Petr sebou trhl.

„Jejich vztah skončil před jednadvaceti lety.“

„A přesto si dál psali?“

„Nějakou dobu ano. Poslední dopisy byly většinou omluvy.“

„Prosili se navzájem o odpuštění?“

„Většinou.“

Znovu jsem pohlédla na obálku.

„A tenhle dopis?“

„Milan ho napsal tobě.“

„Proč mi ho nikdy nedal?“

„Myslím, že ho poslal Janě, protože se bál.“

„Bál se mě?“

„Bál se, že tě ztratí.“

Hořce jsem se usmála.

„Jedenáct let riskoval, že mě ztratí.“

„Rozumím.“

„Ne, Petře. Ty víš, co udělala tvoje žena. Ale nevíš, co mi udělal můj muž.“

Přijal má slova bez jediného pokusu bránit se. Kvůli tomu pro mě bylo stále těžší udržet hněv namířený jen jedním směrem.

„Věděla Jana, že Milan zemřel?“

„Ano.“

„Odkud?“

„Sledovala vaši rodinu na internetu.“

Přeběhl mi po těle chlad.

„Proto jsi mě poznal?“

Petr přikývl.

„V krabici byly fotografie. Na jedné jste byli s Milanem na svatbě vaší dcery. Na jiné jste slavili výročí.“

„Takže když jsi mě viděl na ulici ve Vallettě s mapou vzhůru nohama, přesně jsi věděl, kdo jsem.“

„Ano.“

„Smál ses a zeptal ses, jestli jsem na Maltě poprvé.“

„Ano.“

„A předstíral jsi, že jsme úplně cizí.“

„Chtěl jsem se ti představit a předat ti obálku.“

„Ale neudělal jsi to.“

„Ne.“

„Proč?“

Petr se podíval směrem k přístavu.

„Protože ses na mě usmála.“

Čekala jsem, že bude pokračovat.

„Zní to hloupě,“ řekl. „Ale nejdřív jsi vypadala zmateně a pak ses začala smát sama sobě. Měsíce jsem si tě představoval jen podle jména na obálce. A najednou přede mnou stál skutečný člověk.“

„Pozval jsi mě na kávu.“

„Přesvědčoval jsem sám sebe, že půjde opravdu jen o kávu.“

„Pak přišla snídaně.“

„Ano.“

„Výlet na Gozo.“

„Ano.“

„A moje poslední večeře na ostrově.“

Petrův hlas ztišil.

„Ano.“

S každým jeho přiznáním se měnily všechny vzpomínky.

Káva, která působila jako náhoda.

Jízda trajektem, při níž mě chytil za ruku, když se paluba naklonila.

Den, kdy mi koupil citronovou zmrzlinu a setřel mi cukr z palce.

Tichý rozhovor u moře, během něhož řekl, že je rád, že jsem souhlasila a jela s ním.

Myslela jsem si, že nás k sobě přivedl sám život.

Petr mě však poznal už dávno předtím. Vyhledal mě. A rozhodl se mi neříct proč.

„Využil jsi mě,“ řekla jsem.

„Zpočátku jsem opravdu chtěl odpovědi.“

„Jaké odpovědi?“

„Chtěl jsem zjistit, jestli ti Milan zničil život stejně, jako Janino tajemství zničilo můj.“

Pozorně jsem si ho prohlédla.

„Vypadala jsem zničeně?“

„Ne.“

„A zklamalo tě to?“

Tvář se mu zkřivila.

„Zpočátku? Možná.“

Ta pravda byla nepříjemná, ale přesto jsem ocenila jeho upřímnost.

Šest let po Janině smrti byl Petr přesvědčený, že jejich manželství stojí na otevřenosti. Potom objevil celý skrytý život, o kterém neměl ani tušení.

Na Maltu přijel, protože právě tady to všechno začalo.

Při první návštěvě seděl tři hodiny v této restauraci, aniž si cokoli objednal. O rok později se vrátil. Pak přijel znovu.

Když mezi dopisy našel obálku adresovanou mně, začal hledat příležitost, jak mě oslovit.

Než se však stačil rozhodnout, co vlastně udělá, Klára uviděla příspěvek, který zveřejnila moje dcera o mé blížící se cestě.

„Tereza psala o Maltě?“

„Napsala, že je na tebe pyšná, protože ses konečně rozhodla cestovat sama.“

Zavřela jsem oči.

Tak Petr věděl, kde budu.

„Nevěděl jsem, ve kterém hotelu bydlíš,“ dodal. „Neznal jsem tvůj program. To, že jsem tě uviděl na té ulici, byla skutečná náhoda.“

„Velmi vhodná náhoda.“

„Ano.“

„Klára sem přišla, aby tě zastavila?“

„Přišla, protože jsem jí zavolal.“

„Proč?“

„Bál jsem se, že tě požádám, abys zůstala.“

Ta slova přinesla další bolest.

Znovu jsem se posadila.

Petr se zhluboka nadechl.

„Mám malý dům nedaleko Valletty. Jana ho zdědila po své sestře. Po této cestě jsem ho chtěl prodat.“

„Ty žiješ v Anglii.“

„Část roku. Po Janině smrti jsem začal trávit zimy tady.“

„Takže i tohle byla lež.“

„Řekl jsem, že jsem tu letos poprvé, a ty jsi slyšela přesně to, co jsi očekávala.“

„Zeptal ses: ‚Jsi na Maltě poprvé?‘, jako bys tu sám nikdy nebyl.“