„Vrátím se do sálu,“ řekla klidně. „Řeknu jim, že ti není dobře. Že jsi vypil příliš mnoho šampaňského. Že odejdeme o něco dřív. Nikdo se nebude divit. Vždycky jsi působil tak spolehlivě.“
Neodpověděl. Už se na ni nedíval. Jeho pohled mířil někam za ni, do místa, kde se chodba ztrácela v šeru.
Klára se otočila a vydala se zpět. Její kroky byly téměř neslyšné. Podpatky se sotva dotýkaly koberce. Dveře do sálu se otevřely snadno, jako by na ni z druhé strany někdo čekal. Hudba ji zasáhla vlnou — teplou, hlučnou, opilou a plnou radosti ostatních lidí.
Usmála se. Byl to stejný úsměv nevěsty, který se dá nacvičit k dokonalosti. Přešla ke stolu, vzala svou nedotčenou sklenku a usrkla si. Víno bylo sladké. Čisté. Živé.
Jako první si jí všiml otec.
„Kde je Viktor?“ zavolal přes hudbu a pozvedl sklenici.
Klára lehce pokrčila rameny, téměř žertovně.
„Nebylo mu dobře. Udělalo se mi o něj starosti, tak jsem ho odvedla do pokoje. Ať si chvíli lehne. Za okamžik půjdeme.“
Otec spokojeně přikývl. Někteří hosté zatleskali, jiní se zasmáli a další znovu vykřikli cosi veselého. Bohumil stál u stěny. Když kolem něj Klára procházela, sotva znatelně sklonil hlavu — tak jako se staré stromy uklánějí před větrem.
Ona nereagovala.
Šla dál. Procházela hudbou, vůní parfémů, teplem, smíchem a štěstím cizích lidí.
Před ní byl východ.
A za ním noc. Skutečná noc, bez závoje, bez brýlí a bez cizích rukou, které by jí ještě stály v cestě.
Překročila práh.
Dveře za ní se zavřely tiše, téměř opatrně.
Jako víko nad tím, co už konečně patřilo minulosti.