Nový byt.
Světlé stěny.
Balkon.
Z oken byla vidět řeka.
Prohlížela jsem si snímky a představovala si, jak na parapet postavím květiny.
Jenže byt byl napsaný na Michala.
„Proč na tebe?“ zeptala jsem se.
„Mami, tak je to mnohem jednodušší. Ty jsi v Portugalsku. Plné moci, notář, dokumenty… Proč bychom si to komplikovali?“
Souhlasila jsem.
Proč bych nesouhlasila?
Byl to můj syn.
Komu jinému bych měla věřit?
Domů jsem jela autobusem skoro tři dny.
V Portugalsku bylo v září ještě teplo.
Moje město mě však přivítalo drobným studeným deštěm a mokrým žlutým listím na chodnících.
Už na nádraží jsem ve své lehké bundě prochladla.
Bylo mi to jedno.
Stála jsem tam, vdechovala vlhký studený vzduch a usmívala se.
Protože ten vzduch byl domácí.
Nikomu jsem přesné datum návratu neřekla.
Chtěla jsem je překvapit.
Vnoučatům jsem přivezla dárky.
Janě krásný šátek.
A Michalovi drahé hodinky, na které jsem si odkládala téměř půl roku.
Taxi zastavilo před branou domu.
Vytáhla jsem kufr.
Zazvonila.
Dveře otevřela Jana.
Když mě uviděla, kupodivu se neradovala.
Naopak.
Výraz v její tváři se okamžitě změnil.
„Aleno? Proč jste nezavolala?“
Z pokoje vyšel Michal.
Měl na sobě domácí kalhoty a v ruce telefon.
Také zůstal stát.
„Mami?“
Rozesmála jsem se.
„A kdo jiný?“
„Co tady děláš?“
Připadalo mi to skoro směšné.
„Jak to myslíš? Přijela jsem domů, synku.“
„Na jak dlouho?“
Položila jsem kufr na zem.
„Navždy.“
Čekala jsem, že se ke mně vrhne.
Že mě obejme.
Michal mě opravdu objal.
Jen krátce, jednou rukou, a hned se podíval přes moje rameno na Janu.
Rozhodla jsem se toho nevšímat.
„Nebojte se, nebudu vás dlouho omezovat. Zítra mi dej klíče od mého bytu. Zajedu se tam podívat. Možná bude potřeba vymalovat. Koupím nové záclony a pomalu si všechno zařídím.“
Jana najednou začala velmi pečlivě utírat stůl.
Přitom byl dokonale čistý.
Michal si odkašlal.
„Mami… ono to dopadlo trochu jinak.“
Podívala jsem se na něj.
„Jak jinak?“
„Teď tam bydlí Terezka.“
„Terezka?“
„S Tomášem.“
„S jakým Tomášem?“
Jana tiše vysvětlila:
„V srpnu se vzali. Posílali jsme vám přece fotografie.“
Fotografie jsem viděla.
Terezka měla jednoduché bílé šaty a vedle ní stál šťastný mladý muž.
Tehdy jsem si jen pomyslela:
„Kde asi budou bydlet? Nejspíš si něco pronajmou.“
„A oni bydlí v mém bytě?“
„Mami, nevěděli jsme, kdy přesně se vrátíš,“ začal Michal. „Mohlo to být za pět let. Proč by měl byt zůstat prázdný?“
Uvnitř mě se rozhostil ledový chlad.
„Takže jsem měla předem hlásit, kdy se smím vrátit do bytu, který byl zaplacený mými penězi?“
„Mami, nezačínej.“
„Jen se ptám.“
„Nepustili jsme tam přece cizí lidi. Bydlí tam tvoje vlastní vnučka.“
Chvíli jsem mlčela.
„Dobře. A kde budu bydlet já?“
„Zatím u nás.“
Po krátké pauze dodal:
„V podkroví je volný pokoj.“
To jediné slovo — zatím — mi utkvělo v paměti.
Dlouho mi potom znělo v hlavě.
Volný pokoj v podkroví se ukázal být místností, které doma říkali sklad.
V rohu stálo prkno na žehlení.
U stěny byly naskládané krabice se zimním oblečením.
Vedle leželo dětské kolo bez jednoho kola.
Jana mi uvolnila část skříně.
Přinesla rozkládací pohovku.
Na noční stolek jsem položila fotografii Pavla.
Vedle ní láhev olivového oleje, kterou mi darovala paní Maria.
To bylo všechno.
Nic dalšího mého v tom domě nebylo.
První týden se všichni snažili být mimořádně zdvořilí.
Druhý týden už trochu polevili.
A třetí týden se ze všeho stala samozřejmost.
Stejně jako posledních dvacet let jsem vstávala kolem šesté ráno.
Scházela jsem do kuchyně.
Jednoho dne mi došlo, že hotová snídaně na stole už nikoho nepřekvapuje.
„Aleno, vždyť jste stejně doma,“ říkávala Jana, když se chystala do práce. „Pusťte prosím pračku.“
Po chvíli ještě dodala:
„A odveďte Matěje do školy.“
A o minutu později:
„A bylo by dobré uvařit polévku na zítřek. Já už opravdu nic nestíhám.“
Vařila jsem.
Prala.
Uklízela.
Připravovala boršč stejně jako kdysi Pavlovi.
Z masa s kostí.
S fazolemi.
Jana jednou ochutnala lžíci a prohlásila:
„My tak tučná jídla obvykle nejíme.“
Nic jsem neřekla.
Potom jsem umyla nádobí.
Vyžehlila chlapcům košile.
Pomohla Jakubovi s domácím úkolem, zatímco jeho rodiče večer sledovali seriál.
Před spaním jsem vystoupala do svého podkroví.
Vzala si prášek na bolest zad, který jsem si přivezla ještě z Portugalska.
Lehla si na rozkládací pohovku.
A dlouho hleděla do šikmého stropu.
Jednou jsem scházela dolů a zaslechla Janin hlas.
Telefonovala s kamarádkou.
„Co mám dělat? Teď bydlí u nás.“
Následovalo ticho.
Pak se zasmála.
„Aspoň má kdo hlídat děti. Konečně si trochu oddechnu. A s tím bytem ať si Michal poradí sám a sám jí to vysvětlí.“
Nesešla jsem dolů.
Tiše jsem se otočila.
Vrátila se nahoru.
Posadila se na pohovku.
A najednou mi to připadalo zároveň směšné i strašně bolestivé.
Dvacet let jsem umývala podlahy v cizím domě.
Tam mi za to alespoň platili.
Teď zadarmo uklízím dům vlastního syna.
A každý den mám pocit, že zabírám místo, které mi tady nikdy nepatřilo.
S Michalem jsem si chtěla promluvit večer.
Vyšel si zakouřit na dvůr.
Šla jsem za ním.