„Synku, chci svůj byt zpátky.“
Těžce si povzdechl.
„Mami, zase?“
„Ano. Zase.“
„A kam mám poslat Terezku?“
„To musíš vyřešit ty.“
„Víš vůbec, kolik dnes stojí nájem? Vždyť by dávali polovinu výplaty za bydlení. Jsou mladí. Potřebují se postavit na vlastní nohy.“
Podívala jsem se na něj.
„A já už člověk nejsem, Michale?“
Neodpověděl.
„Je mi čtyřiašedesát. Vychovala jsem tě. Dala ti vzdělání. Dvacet let jsem ti pomáhala. Od narození jsem pomáhala i tvým dětem. Svou mateřskou povinnost jsem splnila víc než dost.“
Odvrátil se.
„A co jako?“
„Teď je řada na tobě, aby ses postaral o svou rodinu.“
„Vždyť se starám.“
„Tak to dělej za své peníze. Ne za moje.“
Michal mlčel.
Několik vteřin hleděl někam za plot.
Potom odhodil nedopalek do mokré trávy.
„Promyslím si to.“
Otočil se a vešel do domu.
Ani se neohlédl.
V neděli přijela Terezka.
Sama.
Bez Tomáše.
Našla mě v altánu.
Třídila jsem jablka a poškozená dávala stranou.
Posadila se vedle mě.
Několik minut ani jedna z nás nepromluvila.
Otáčela snubním prstenem na prstu.
Nakonec se tiše zeptala:
„Babičko, můžu se na něco zeptat?“
„Ptej se.“
Podívala se mi přímo do očí.
„Je pravda, že ten byt koupil táta za tvoje peníze?“
Znehybněla jsem.
„Ty jsi to nevěděla?“
Sklopila hlavu.
„Ne.“
„A co ti řekli?“
„Že nám ho dali rodiče ke svatbě. Že na něj dlouho šetřili.“
Polkla.
„Včera jsem náhodou slyšela, jak se v kuchyni hádali.“
Rozklepaly se jí rty.
Úplně stejně jako tehdy, když jí byly tři roky a před kamerou upustila bonbon.
„Babičko, opravdu jsem to nevěděla.“
„Věřím ti.“
„S Tomášem se odstěhujeme.“
„Kam?“
„Něco si najdeme.“
„Terezko…“
„Vždyť je to tvůj byt.“
Dívala jsem se na ni a nevěděla, co říct.
Byla to ta stejná holčička, jejíž první slovo jsem slyšela na vzdálenost tisíců kilometrů.
Ta, kvůli které jsem posílala peníze.
Ta, které jsem zaplatila rovnátka.
A teď jsem jí měla říct:
„Ano, odstěhuj se.“
Vyhodit vnučku z jejího prvního vlastního domova?
Objala jsem ji.
Pevně.
Dlouho jsem ze sebe nedokázala dostat jediné slovo.
Jenže dál žít tak jako dosud už jsem také nemohla.
V podkroví.
Vedle žehlicího prkna a krabic.
Každý den poslouchat to jediné strašné slovo:
„Zatím.“
Nakonec jsem řekla:
„Nespěchej, sluníčko.“
Terezka se na mě podívala.
„Proč?“
„Nejdřív chci, aby mi to tvůj otec vysvětlil sám.“
„On mi to vysvětlil.“
„Ne.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Chci, aby mi pravdu řekl do očí.“
Uplynul týden.
Michal mlčí.
Každý večer přijde z práce.
Sedne si ke stolu.
Sní polévku, kterou jsem uvařila.
Pak sklopí oči k telefonu.
Jana se ke mně najednou začala chovat až přehnaně laskavě.
Ptá se, jestli mě nebolí záda.
Nabízí mi čaj.
Říká:
„Aleno, běžte si odpočinout, nádobí umyju sama.“
A já se přesto každé ráno probouzím kolem šesté.
Ležím na své pohovce pod šikmou střechou.
Dívám se do stropu.
A přemýšlím:
proč jsem se vlastně vracela?
Kvůli čemu bylo těch dvacet let?
Cizí domy.
Cizí podlahy.
Koše s prádlem.
Třetí patro.
Bolavá záda.
Oceán za oknem, který se mi nikdy nestal domovem.
Pracovala jsem kvůli synovi.
Kvůli vnoučatům.
Kvůli tomu dni, kdy se konečně vrátím domů a budu klidně žít ve svém malém bytě.
Nepotřebuji palác.
Nechci velký dům.
Nezáleží mi na drahých věcech.
Chci jen vlastní klíč.
Svůj hrnek na stole.
Vlastní postel.
A možnost ráno otevřít oči s vědomím, že mi nikdo neřekne:
„Zatím tady můžete bydlet.“
Terezku miluji.
Za nic nemůže.
A bolí mě už samotná představa, že kvůli mně bude muset hledat jiné bydlení.
Jenže mohu snad za to, že byt zaplacený mými penězi daroval můj syn bez mého souhlasu někomu jinému?
I kdyby to byla moje vlastní vnučka?
Nezasloužím si ve čtyřiašedesáti letech vlastní kout?
Má matka prosit dospělého syna, aby jí vrátil to, co sama vydělala dvaceti lety těžké práce?
Řekněte mi upřímně: opravdu dělám něco špatně, když chci zpátky svůj byt?
Nebo jsem měla mlčet, nechat ho Terezce a znovu si zvyknout žít tam, kde pro mě existuje místo jen „zatím“?