Tři večery po sobě jsem skládala věci do kufru.
Neměla jsem toho mnoho. Za dvacet let života v Portugalsku jsem si nepořídila nic, co by stálo za zvláštní zmínku: dvě teplé halenky, domácí pantofle a krabici s dětskými obrázky, které mi kdysi chodily v balících.
Jenže pokaždé, když jsem do kufru vložila další kus oblečení, posadila jsem se na okraj postele a dlouho hleděla z okna.
Za sklem hučel oceán.
Byl nádherný.
Nekonečný.
A přesto cizí.
Ani po tolika letech se mi nestal domovem.
Paní Maria, v jejímž domě jsem strávila téměř polovinu svého dospělého života, mi těsně před odjezdem vložila do tašky láhev olivového oleje z vlastní zahrady.
„Aleno,“ za dvacet let se pořádně nenaučila vyslovovat moje jméno, „ty se k nám ještě někdy vrátíš, viď?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne, paní Mario. Teď už jedu domů. Navždy.“
„U vás už bude zima.“
„Ale bude to moje zima.“
Pevně mě objala.
Tak objímají své blízké.
A já si v tu chvíli pomyslela, že doma mě přivítají stejně.
Syn.
Vnoučata.
Konečně skončí ten nekonečný život mezi cizím domem a kufrem.
Jak hluboce jsem se mýlila.
Bylo mi čtyřicet čtyři let, když zemřel Pavel.
Pavel patřil k mužům, vedle kterých žena nemusí celé roky vědět, kolik stojí kilo brambor nebo obyčejný chléb.
Pracoval jako mistr v továrně.
Měl zlaté ruce.
Klidnou povahu.
Každou neděli zašel do cukrárny a přinesl domů krabici napoleonských řezů.
Ne proto, že by byl svátek.
Prostě nám chtěl udělat radost.
Náš syn Michal vyrůstal prakticky bez toho, aby něco opravdu potřeboval.
Občas jsem si povzdechla:
„Pavle, vždyť ho rozmazlíme.“
Manžel se jen zasmál.
„Dokud stojím na nohou, náš syn bude mít všechno, co potřebuje.“
Srdce se mu zastavilo přímo v garáži.
Spravoval tam auto.
Nedozžil se ani jednapadesáti let.
První měsíce po pohřbu jsem jako by nežila ve skutečném světě.
Procházela jsem bytem a mluvila s ním.
Ze zvyku jsem na stůl stavěla dva hrnky.
Někdy jsem se přistihla, že čekám, až se v zámku otočí klíč a Pavel vstoupí dovnitř.
Nějakou dobu jsme měli peněz dost.
Nikdy jsme však neuměli pořádně šetřit.
A Michal právě dokončoval vysokou školu.
Postupně mi došlo, že to sama neutáhnu.
Právě tehdy za mnou přišla Petra.
Známy jsme se ještě ze školy.
Seděla u mě v kuchyni, dlouho míchala lžičkou čaj, kterého se ani nedotkla, a potom náhle řekla:
„Ali, odjeď se mnou do Portugalska.“
Nejdřív jsem ani nepochopila, co tím myslí.
„Kam?“
„Za prací. Naše ženy tam vydělávají slušné peníze. Něco si našetříš a zároveň se trochu odpoutáš od těchhle zdí. Jinak se tady úplně utrápíš.“
„A Michal?“
Petra se na mě podívala, jako bych se zbláznila.
„Ali, Michalovi je čtyřiadvacet. Je to dospělý chlap.“
O dva měsíce později jsem už umývala podlahy ve velkém domě nedaleko pobřeží.
Dvacet let je strašně dlouhá doba.
Nejdřív jsem se starala o domácnost.
Později jsem pečovala o manžela paní Marie, když vážně onemocněl.
Naučila jsem se připravovat tresku přesně tak, jak ji měli domácí rádi.
Začala jsem rozumět portugalštině.
Přestala jsem v noci plakat.
Nebo spíš téměř přestala.
Vlastního syna jsem celé ty roky většinou vídala jen na displeji telefonu.
Po telefonu jsem se dozvěděla, že si bere Janu.
Na jejich svatbě jsem seděla sama v cizí kuchyni ve své slavnostní halence a připadala si, jako bych byla mezi hosty také.
Přes obrazovku jsem poprvé slyšela Terezku promluvit.
Při videohovoru jsem viděla, jak Jakub nastupuje do první třídy.
A potom vyrostl i nejmladší Matěj.
Terezce bylo letos osmnáct.
Dodnes tomu jen těžko věřím.
V mé paměti je pořád tou malou holčičkou s kulatými tvářemi a růžovou čepicí s bambulí.
Napřahuje dlaň k obrazovce a říká:
„Babi, na!“
A snaží se mi přes telefon podat bonbon.
Mezitím Michal prodal náš byt, který jsme s Pavlem kdysi měli.
Přidal vlastní peníze a postavil dům za městem.
Velký.
S podkrovím.
S altánem na zahradě.
Když mi poslal fotografie, dlouho jsem si je prohlížela a říkala si:
„Pavel by na něj byl pyšný.“
Samozřejmě jsem synovi pomáhala.
Jak bych mohla ne?
Tři děti.
Terezka potřebovala rovnátka u dobrého ortodontisty.
Jakub se vážně věnoval plavání.
Jana byla jednou na mateřské, podruhé se pokoušela najít novou práci.
Téměř celou výplatu jsem posílala domů.
Sobě jsem nechávala jen peníze na cestu, telefon a nezbytné léky.
Na co jiného bych je také potřebovala?
Ubytování i jídlo mi zajišťovali domácí.
Zdálo se mi, že moje peníze potřebují děti víc než já.
Po šedesátce mě však začala záda bolet stále silněji.
Každé ráno pro mě bylo obtížnější vstát.
Jednou jsem nesla koš s prádlem do třetího patra a najednou mě napadlo:
„Jak dlouho ještě takhle vydržím?“
Ten večer jsem zavolala Michalovi.
„Synku, chci se vrátit.“
„Tak se vrať, mami.“
„Ještě tři roky budu pracovat. Něco málo našetřím. A pak už opravdu skončím.“
Znělo to, jako by ho ta zpráva potěšila.
„Mami, konečně! Uděláme to takhle. Ty mi ty tři roky posílej peníze a já ti najdu pěkný byt. Jednopokojový, někde u parku. Vyjdeš ven a hned se půjdeš projít.“
Ten plán se mi zalíbil.
O dva roky později mi Michal poslal fotografie.