Zbylé maso, brambory a pirohy pečlivě rozdělila do krabiček.
Zítra všechno vezme s sebou do laboratoře a nabídne kolegům.
Ti její domácí pečení vždycky upřímně chválili. Určitě se znovu začnou vyptávat na recept a budou chtít vědět, jak dokáže připravit tak vláčné těsto.
Uplynuly tři dny.
V úterý během polední přestávky zazvonil Vlastě telefon.
Na displeji se objevilo jméno jejího syna.
David.
Žena po telefonu nesáhla okamžitě.
V klidu dopila čaj, položila šálek na stůl a hovor přijala teprve asi po pátém zazvonění.
„Ahoj, mami,“ ozval se David.
Jeho hlas zněl napjatě.
Byla v něm slyšet nejistota i známá stopa podráždění, jako by Vlasta už předem něco dlužila.
„Mluvili jsme tu s Andreou… No, o víkendu musíme jet na chalupu. Brambory už se mají sázet, jinak to nestihneme. Ty přece pojedeš se svou dodávkou s námi, že? A ještě… Hele, to maso už jsi všechno snědla, nebo něco zbylo? Mohli bychom se večer stavit a vzít si ho.“
Vlasta se podívala z okna laboratoře.
Na sluncem rozpáleném asfaltu před poliklinikou poskakovaly malé sýkorky.
Na tváři se jí objevil sotva znatelný úsměv.
„Brambory si teď zasaďte sami, synku. Pozemek můžete celý dál používat. Svůj podíl nechám přepsat, aby později nevznikly žádné nejasnosti. A co se týká masa — včera jsem jím pohostila kolegy. Jsou to obyčejní lidé, kteří nejsou vybíraví. Nevadí jim ani ‚kočičí krmení‘, ani chudý stůl. Sobě si objednejte pořádný rozvoz z restaurace. Teď jste přece zvyklí na moderní a bohaté menu.“
Vlasta hovor ukončila, položila telefon displejem dolů a znovu otevřela laboratorní zápisník.
Po mnoha letech ji poprvé vůbec nebolela hlava.
A před ní byly volné dny.
A poprvé po opravdu dlouhé době na ně neměl nikdo žádný plán — kromě ní samotné.