Nakonec přišla na řadu i křišťálová mísa na sledě, kterou hosté ještě před několika minutami tak usilovně kritizovali.
Jedno jídlo za druhým mizelo ze slavnostní tabule a přesouvalo se na kuchyňskou linku.
V nastalém tichu bylo slyšet i monotónní hučení lednice.
Renáta pochopila jako první, co se děje.
„Vlasto, ty ses snad ve stáří úplně pomátla?“ vykřikla a její dřívější povýšený tón byl najednou pryč. „Co je tohle za představení? Sedíme přece u slavnostního stolu!“
Vlasta se na svou švagrovou klidně podívala.
„Před chvílí jsi sama řekla, že je stůl chudý. Proč bych měla vážené hosty krmit něčím podřadným a cpát jim cholesterol? Treska vám připomíná kočičí krmivo, salát je podle vás utopený v majonéze a ubrousky jsou levné. Tak se přece nemusíte trápit. Nikdo vás nenutí tady jíst.“
Její tichý hlas zapůsobil mnohem silněji než křik.
Renáta na několik vteřin ztratila řeč.
David však vyskočil z pohovky.
Obličej mu zrudl.
„Mami, přestaň s tím cirkusem! Je mi za tebe před tchánem a tchyní hanba! Vrať jídlo na stůl. Všichni máme hlad! Chováš se jako hysterka!“
Vlasta se na něj zadívala, jako by ho viděla poprvé zvenčí.
Před ní stál dospělý, širokoplecí muž v pečlivě vyžehlené košili, kterou mu kdysi koupila právě ona. Upravený, sytý a sebejistý. Přesto nebyl schopen projevit ani trochu úcty ženě, která mu po desetiletí dávala všechno, co měla.
„Hanbit ses měl za něco úplně jiného, synku,“ řekla Vlasta stejně klidně. „Za to, že sedíš v mém bytě a posloucháš, jak tvoji matku ponižují kvůli jídlu, které dva dny vařila a platila z vlastních peněz. Jestli tě můj stůl před příbuznými tak zahanbuje, vezmi svou ženu, tchána i tchyni a odveď je do pořádné restaurace. Přesně tam, kam chtěla Renáta jít. Dostanete tam rukolu, královské krevety i látkové ubrousky, naškrobené a pečlivě vyžehlené.“
Andrea prudce sevřela ruce.
„Ty nás vyhazuješ? Na naše výročí? Přišli jsme k tobě s otevřeným srdcem! Chtěli jsme si přece normálně, rodinně posedět!“
Vlasta došla ke vchodovým dveřím a otevřela je dokořán.
„Přišli jste se zadarmo najíst a zároveň mi znovu vysvětlit, jaká jsem špatná hospodyně. Posledních pět let to probíhá pokaždé stejně. Dnes to ale skončilo. Žádná oslava už nebude. Obujte se.“
Renáta se prudce zvedla.
Těžce oddechovala rozhořčením a barevný hedvábný šátek se jí sesunul ke straně.
V předsíni si nervózně začala nazouvat semišové boty.
„Ať už moje noha do tohohle bytu nikdy nevkročí!“ procedila mezi zuby. „Drzá ženská! Přišli jsme k ní slušně a ona nám teď vyčítá nějaké maso! Žádná výchova, žádná slušnost. Jak byla venkovanka, tak jí také zůstala! Pojď, Vašku. Opravdu tu nemáme co dělat!“
Václav se na Vlastu provinile podíval a tiše povzdechl. Hádat se s manželkou si netroufl a mlčky ji následoval.
Andrea s demonstrativně hlasitým cvaknutím zavřela kabelku a vyšla na chodbu, aniž by se na tchyni ohlédla.
U dveří zůstal jako poslední David.
Díval se na matku s otevřeným hněvem.
„Tak si teď zůstaň sama se svými hrnci,“ řekl skrz zaťaté zuby. „Nakonec sama zavoláš a budeš se omlouvat. Já ti ale telefon nezvednu. Zkazila jsi mi před lidmi celou oslavu. Tohle ti nezapomenu.“
Vlasta mu odpověděla naprosto klidně:
„Až vyjdeš, zavři za sebou.“
Když syn překročil práh, zavřela dveře a otočila klíčem.
V tiché předsíni zaznělo suché cvaknutí zámku obzvlášť hlasitě.
Vlasta se opřela zády o dveře a na chvíli zavřela oči.
Byla si jistá, že se jí teď začnou třást ruce, že se rozpláče nebo že se vrátí známý pocit viny, který ji po každém rodinném konfliktu tak dlouho trápil.
Nic takového se však nestalo.
Naopak. Uvnitř se jí dělalo neuvěřitelně lehce.
Připadalo jí, jako by konečně shodila z ramen těžký pytel naplněný mokrým pískem, který po nekonečnou cestu vláčela do kopce.
Vrátila se do kuchyně.
Pod poklicí na sporáku čekal litinový pekáč. Vzduch stále naplňovala hřejivá vůně pečeného masa, česneku a koření.
Vlasta otevřela kredenc a vytáhla svůj oblíbený porcelánový talíř s tenkým zlatým okrajem.
Tento servis si schovávala pro skutečně výjimečné chvíle. Dokonce i hostům ho dávala jen zřídka — pořád se bála, že by ho někdo náhodou rozbil.
Zdálo se, že dnešek je opravdu zvláštní den.
Vlasta si ukrojila velký šťavnatý plátek vepřového krku.
Přidala několik měkkých brambor nasáklých masovou šťávou a všechno bohatě posypala čerstvým koprem, který jí rostl přímo na parapetu.
Z lednice vyndala pevnou křupavou nakládanou okurku.
Potom nalila do malé průhledné skleničky domácí brusinkový likér, který nechala macerovat už od podzimu, a posadila se k oknu.
Měkké večerní slunce zalévalo čistou kuchyň zlatým světlem.
Za sklem tiše šuměly mladé březové listy a někde v hustých větvích se hlasitě překřikovali vrabci.
Večeře byla skvělá.
Maso bylo měkké a téměř se rozplývalo na jazyku.
Brambory se pod vidličkou rozpadaly a trpký likér příjemně zahříval hrdlo.
Vlasta nikam nespěchala.
Jedla pomalu a vychutnávala si každé sousto i nečekané ticho, které se v bytě rozhostilo.
Po jídle si uvařila silný čaj a s chutí snědla velký kus ještě teplého koláče s vejcem a jarní cibulkou.