Klára vytáhla z trouby pekáč s pečenými bramborami a kuřetem a opatrně ho položila na kuchyňskou linku. Vzduch okamžitě provoněl česnek, kopr a opečené maso. Přesně takové jídlo měl její tchán Václav nejraději.
„Martine, zavolej tatínkovi k večeři,“ požádala svého manžela. „Ať pak zase neříká, že všechno vystydlo.“
„Hned,“ ozvalo se z pokoje.
Klára rozložila na stůl talíře a na chvíli se opřela oběma dlaněmi o pracovní desku. Bylo jí dvaatřicet, ale poslední dobou se cítila mnohem starší. Práce, domácnost, nákupy, účty, opravy, starosti o tchána… Sotva vyřešila jednu věc, objevily se další tři.
Byt, ve kterém s Martinem žili, patřil Václavovi. Před třemi lety jim sám řekl:
„Proč byste každý měsíc platili nájem cizímu člověku? Bydlete v mém bytě. Stejně tam nikdo není.“
Tehdy však byt rozhodně nepůsobil útulně. Staré tapety se na několika místech odlepovaly od zdí, v koupelně stále prosakovaly trubky, v zimě táhlo z oken tak, že voda na parapetu někdy zamrzala, a kuchyně vypadala, jako by ji naposledy někdo opravoval ještě v době, kdy byl Václav mladý.
Klára s Martinem si nestěžovali. Naopak, měli radost.
„Aspoň nebudeme vyhazovat peníze za cizí byt,“ řekl tehdy Martin. „Postupně to dáme do pořádku.“
A také dali.
Za své peníze.
Nechali vyměnit okna, rozvody elektřiny i vodovodní potrubí. Položili novou podlahu a vyměnili dveře. Kuchyň objednali tu nejlevnější, jakou našli, ale byla hezká a praktická. Martin po večerech opravoval stěny, zatímco Klára o víkendech strhávala staré tapety a natírala radiátory.
Dokonce nechali zasklít balkon.
Když bylo všechno hotové, procházel Václav z místnosti do místnosti, pečlivě si nové zařízení prohlížel a spokojeně přikyvoval.
„Tak. Teď to konečně vypadá úplně jinak.“
Jednoduché „děkuji“ však neřekl ani jednou.
Klára ho ovšem nečekala. Byla zvyklá dělat spoustu věcí jen proto, že je považovala za správné.
Když tchán v zimě onemocněl, právě ona mu kupovala léky, vařila kuřecí vývar a domlouvala návštěvu lékaře.
Když se na jeho starém autě porouchal podvozek, zaplatili opravu společně s Martinem.
„Časem vám to vrátím,“ slíbil Václav.
Nevrátil nic.
Klára mu to nikdy nepřipomněla.
Na jeho narozeniny vstávala už v sedm ráno, aby stihla připravit jeho oblíbené zelné závitky a játrový dort. Kdykoli přijel bez ohlášení, okamžitě postavila na sporák konvici a vytáhla z lednice to nejlepší, co doma měli.
Jenže asi před rokem se Václav změnil. Nebo možná Klára konečně začala vidět věci takové, jaké skutečně byly.
Najednou mu vadilo úplně všechno.
Prach na horní polici.
Boty odložené na špatném místě.
Závěsy, které podle něj vypadaly „jako v nemocnici“.
Příliš řídká polévka.
Nebo naopak jídlo, které bylo moc těžké.
Také Kláře vyčítal, že tráví příliš mnoho času v práci.
O týden později jí však dokázal říct pravý opak:
„Dnešní mladí umějí jen odpočívat.“
Martin většinou mlčel.
„Nevšímej si toho,“ říkával Kláře po každé návštěvě svého otce. „Vždyť víš, jaký je.“
Klára to věděla.
A snášela to.
Toho večera se však v ní něco definitivně zlomilo.
Václav přišel kolem sedmé. Bundu ještě ani pořádně nesundal a už si prohlížel předsíň, jako by byl na kontrole po nájemnících.
„Co je to za krabici?“
„Zůstaly v ní obklady z koupelny,“ vysvětlila Klára. „Martin je chtěl odvézt do garáže.“
„Chce to už půl roku.“
„Tati, jsou tu teprve dva týdny,“ ozval se Martin.
„Pro tebe možná.“
U večeře kritika pokračovala.
Václav si naložil brambory, ochutnal kuře a nespokojeně zkřivil ústa.
„Suché.“
Klára neřekla nic.
„Už jsem ti přece kdysi vysvětloval, že maso se musí přikrýt alobalem.“
„Přikryla jsem ho.“
„Tak očividně ne dost dlouho.“
Martin se rozpačitě usmál.
„Tati, to kuře je v pořádku. Je moc dobré.“
„Ty sníš všechno. Tobě stačí, když ti někdo postaví talíř před nos.“
Klára pomalu položila vidličku vedle talíře.
„Mám vám přidat salát?“
„Přidej.“
Přisunula k němu misku. Václav se znovu rozhlédl po kuchyni.
„Mimochodem, už jste poškrábali dvířka.“
„Kde?“ nechápala Klára.
„Tady, u úchytky.“
„To je sotva viditelná škrábance.“
„Viditelná nebo ne, byt je můj.“
U stolu se rozhostilo ticho.
Klára se na něj podívala.
„A co tím chcete říct?“
Václav pokrčil rameny.
„Nic zvláštního. Jen že s cizími věcmi by se mělo zacházet opatrněji.“
Slovo „cizí“ ji zasáhlo mnohem víc, než čekala.
„Bydlíme tady už třetím rokem.“
„No a?“
„Celý byt jsme opravili.“
„Nikdo vás k tomu nenutil.“
Martin sklopil oči k talíři.
Klára se podívala na něj. Čekala alespoň jednu jedinou větu.
Tati, už toho nech.
Nebo: Nemluv s ní tak.
Případně: Vždyť jsme do toho oba vložili peníze.
Cokoli.
Martin však mlčel.
Václav pokračoval:
„Chci, abys jednu věc pochopila. Přišla jsi sem jako žena mého syna. Byt byl můj a můj také zůstane.“
Kláře se začaly třást prsty.
„To samozřejmě chápu.“
„Tak je to v pořádku.“
„Proč mi to ale teď připomínáte?“
„Protože se v poslední době chováš, jako bys tu byla paní domu.“
Klára se nevěřícně pousmála.
„A kdo tedy podle vás jsem?“
„Žena mého syna.“
„Rozumím.“
„Kláro,“ ozval se tiše Martin, „nezačínej.“