Když bylo potřeba vzít vnuka na tři týdny na chalupu, zatímco druhá babička s dědečkem odpočívali u moře, znovu pomohla Vlasta. Starala se o chlapce, pečovala o záhony, každý den vařila domácí jídlo a připravovala čerstvé kompoty.
Vděku se však téměř nikdy nedočkala.
Po návratu z chalupy Renáta poznamenala, že je vnuk nějaký příliš bledý. Vlastina jahodová marmeláda byla podle ní moc řídká. A v bytě prý neustále visel pach starých knih.
Přesto se Vlasta znovu pokusila převést rozhovor k něčemu příjemnějšímu.
„Dám ti trochu ryby, Renáto,“ nabídla a natáhla se pro širokou servírovací lopatku. „Je to čerstvý tresčí filet. Dlouho jsem ho dusila s mrkví a cibulí, je krásně jemný.“
Renáta rozhodila rukama.
„Treska?“
Hlasitě se zasmála, jako by právě slyšela mimořádně povedený vtip, a otočila se k dceři.
„Andreo, to musíš slyšet! K výročí nám naservírovali tresku! Proboha, tímhle krmením pro kočky se krmí maximálně toulavá zvířata před domem. My jsme toho za mlada snědli tolik, že na tu rybu dodnes nerada vzpomínám. Představte si to — pozvat lidi na oslavu a položit před ně obyčejnou mraženou tresku!“
Václav, který dosud mlčel, opatrně sáhl po pirohu.
„Je to normální ryba, Renato. Neměla bys takhle mluvit.“
Renáta se k němu okamžitě prudce otočila.
„Ty raději mlč. Z tebe je najednou odborník. Tobě jde jen o to nacpat si žaludek, co jíš, je ti úplně jedno.“
Potom se znovu obrátila k Vlastě.
„Neurážej se, Vlasto. Já jsem prostě přímá. Nikomu nelžu a nikomu se nepodbízím. Ale tohle samozřejmě není sváteční stůl. To je hotový výsměch hostům.“
V pokoji se rozhostilo těžké, trapné ticho.
Za oknem zašustilo projíždějící auto. Hodiny s kukačkou na stěně pravidelně odměřovaly vteřiny.
David konečně zvedl hlavu od telefonu a neklidně se zavrtěl na pohovce. Ani on se však matky nezastal.
Místo toho podrážděně řekl:
„Mami, upřímně, dneska se dalo prostě objednat hotové jídlo. Všude mají slavnostní menu. Proč ses dva dny ničila u sporáku, když teď ještě musíš poslouchat tyhle řeči? My jsme si představovali něco modernějšího.“
Vlasta pomalu otočila hlavu a podívala se synovi přímo do očí.
„Za dovoz se platí, Davide,“ pronesla klidně, téměř bez výrazu. „A v úterý jsi tu seděl a vykládal mi, že po splátce auta nemáš skoro ani na benzin. Všechno, co dnes vidíte na stole, jsem koupila ze své výplaty z laboratoře a z důchodu. Do posledního haléře.“
Renáta hlasitě vydechla, obrátila oči ke stropu a okázale odložila vidličku.
„Tak a je to tady. Teď až do konce večera uslyšíme, kolik stála každá okurka a kolik haléřů padlo na salát. Přišli jsme přece k vlastnímu člověku, ne na účetní poradu kvůli jídlu. Kdybych předem věděla, jak chudý stůl nás čeká, šli bychom s Vaškem rovnou do restaurace. Aspoň bychom se pořádně najedli. Takhle se tím musíme z povinnosti dusit!“
Vlasta si pomalu položila ruce do klína.
A uvnitř ní se nečekaně rozhostilo naprosté ticho.
Zmizel tlak v hlavě. Vytratila se známá bolestivá křivda, která jí ještě před chvílí svírala hrdlo a pálila v očích.
Na její místo přišel jiný pocit — chladný, pevný klid a zvláštní, dosud nepoznané uvolnění.
Vlasta vstala ze židle.
Bez spěchu, bez jediného prudkého pohybu odešla do kuchyně, navlékla si silné chňapky se zářivými slunečnicemi a otevřela troubu.
Okamžitě ji ovanula horká pára.
Celým bytem se rozšířila silná vůně česneku, pečených jablek, bobkového listu, koření a masa.
Vzadu v troubě stál velký těžký litinový pekáč.
Vlasta do něj vložila vcelku téměř tříkilový vepřový krk. Maso pokrývala lesklá medovo-hořčičná kůrka, po stranách ležely dozlatova opečené mladé brambory a lesní houby, které nasbírala už na podzim.
Opatrně uchopila rozpálenou nádobu, odnesla ji do obývacího pokoje a položila na silnou dřevěnou podložku doprostřed stolu.
Kůrka na mase tiše zapraskala.
Pokoj naplnila tak lákavá vůně, že Renáta mimovolně polkla a téměř okamžitě sáhla po vidličce.
Také Václav ožil a se skutečným zájmem se zadíval na pekáč.
Renátina nálada se změnila během jediné vteřiny.
„No vidíš, a já už si říkala, že máš jen rybí jídelníček,“ poznamenala mnohem vlídněji a vyhlédla si nejčervenější kousek. „Když chceš, umíš vařit. Tak to rychle nakrájej, dokud je to horké. A mně dej brambory z kraje, ty vypadají nejlépe.“
Vlasta však po noži nesáhla.
Několik vteřin mlčky pozorovala hosty, kteří se už připravovali na hlavní chod.
Potom znovu uchopila chňapkami rozpálená litinová ucha, zvedla pekáč ze stolu a odnesla ho zpátky do kuchyně.
David se na pohovce prudce narovnal.
„Mami, kam to maso neseš? Dej ho zpátky! Vždyť to nádherně voní!“
Vlasta mu neodpověděla.
V kuchyni postavila pekáč na silné dřevěné prkénko a přikryla ho těžkou poklicí, aby maso nevychladlo. Potom se pomalu vrátila do pokoje.
Z její tváře se nedalo vyčíst, že se právě stalo něco mimořádného. Vypadala stejně klidně, jako kdyby utírala prach nebo skládala umyté nádobí.
U stolu vzala velký talíř s pirohy.
Odnesla ho do kuchyně.
Potom zmizely ze stolu lilkové závitky.
Po nich talíř s domácí pečenou šunkou.