— Petříčku, postel pro hosty je hrozná. Na takové matraci moje záda nevydrží. Nemohli byste mi přenechat ložnici? Vy jste mladí, pár nocí na gauči snad zvládnete.
Málem jsem se začala dusit vodou.
Petr otevřel ústa.
Pak je zase zavřel.
Podíval se na mě.
Velmi pomalu jsem zavrtěla hlavou.
Tak výrazně, že tomu podle mě rozuměli i sousedé za zdí.
— Teto Marie, máme dobrý topper. Nejdřív ho zkusíme dát na matraci, — navrhl Petr diplomaticky.
Stiskla rty.
Ale nehádala se.
První vážnější střet skončil remízou.
Večer jsem ležela v posteli a počítala.
Ne ovečky.
Poznámky tety Marie.
Za jediný den jich bylo jedenáct.
Záclony jsou vyšisované.
Matrace je špatná.
Nemáme polévku.
Příliš dlouho chodím v pyžamu.
Na stole není ubrus.
Na polici je prach.
Hudba hraje moc nahlas.
Kočka je nehygienické zvíře.
Káva bez mléka škodí žaludku.
Petrovy domácí šortky vypadají neseriózně.
A proč vlastně v neděli nechodíme do kostela?
Jedenáct výhrad.
Za několik hodin.
— Petře, — řekla jsem tiše. — Jestli to bude zítra pokračovat stejně, přestanu mlčet.
Těžce si povzdechl.
— Jano, je to už starší žena. Nějakou dobu to vydrž.
Vydrž.
Jak jsem to slovo nenáviděla.
Objevovalo se pokaždé, když šlo o někoho z jeho rodiny.
Vydrž bratrance na chatě.
Vydrž tetu na oslavě.
Vydrž nepohodlí.
Vydrž její připomínky.
A kdo měl vydržet mě?
Druhé ráno začalo v sedm.
V sedm hodin.
Během dovolené.
Marie vstala brzy a začala v kuchyni bouchat konvicí a nádobím, jako by organizovala polní kuchyni pro celou armádu.
Kočka se vyděšeně schovala pod postel.
Já jsem zůstala ležet z principu.
Do kuchyně jsem přišla až kolem deváté.
Marie seděla u úplně prázdného stolu a měla ruce složené před sebou.
Vypadala jako generál, kterému už dvě hodiny nikdo nepodal hlášení.
— Jano, já už dvě hodiny čekám na snídani.
Tak prosté to bylo.
Čekala.
Ne na snídani obecně.
Čekala na snídani, kterou jsem podle ní měla připravit právě já.
Klidně jsem si nalila kávu, vytáhla z lednice jogurt, vzala lžičku a posadila se naproti ní.
— Marie, jste dospělá a samostatná žena. V lednici jsou vejce, sýr, máslo, chleba i šunka. Pánev je ve spodní skříňce. Já mám dovolenou, takže nebudu připravovat jídlo na objednávku.
Obočí jí pomalu stoupalo vzhůru.
Bylo to tak výrazné, že jsem se jen s obtížemi ubránila úsměvu.
— Ty mě odmítáš nakrmit?
— Ne. Jen vám navrhuji, abyste si sama připravila, na co máte chuť. U nás to tak děláme všichni.
Prudce se otočila ke dveřím do chodby.
— Petře! Petře!
Za několik vteřin se ve dveřích objevil rozespalý manžel.
Vlasy mu trčely na všechny strany.
V obličeji měl poplach.
— Co se stalo?
— Tvoje žena mi odmítá připravit snídani! Jsem stará žena, přijela jsem k vám na návštěvu, a ona mi říká, ať si sama stoupnu ke sporáku a usmažím vajíčka!
Petr se podíval nejprve na ni a potom na mě.
Já jsem dál klidně jedla jogurt.
Lžička.
Jogurt.
Lžička.
Žádná obhajoba.
Žádná hádka.
— Teto, Jana má opravdu dovolenou, — řekl nakonec. — Udělám ti omeletu.
A také ji udělal.
Marie ji snědla s výrazem člověka, kterému spolu s vejci naservírovali lidskou nespravedlnost.
Každé sousto bylo plné utrpení.
Talíř však vyprázdnila do posledního kousku.
Po snídani někomu zavolala.
Nechtěla jsem poslouchat, ale naše stěny jsou poměrně tenké a Marie, jak už jsem zjistila, potichu mluvit neuměla.
— Aleno, to si ani neumíš představit! Snacha se úplně utrhla ze řetězu. Sama sedí, pije kávu, zatímco já hladovím! Chudák Petříček musí stát u sporáku. Udělala z něj sluhu!
Zavřela jsem oči.
„Chudák Petříček.“
Bylo mu čtyřicet.
Měřil metr osmdesát pět.
Pracoval jako inženýr.
Vedl oddělení dvanácti lidí.
Chudák Petříček.
Zavřela jsem se v ložnici a vytáhla knihu.
Detektivku, kterou jsem si koupila speciálně na dovolenou.
Měla sto dvacet stran a k mému velkému štěstí ani jednu kapitolu o manželových příbuzných.
K obědu přešla Marie do další fáze.
Rozhodla se, že si jídlo připraví sama.
Ale udělat to potichu bylo zřejmě pod její úroveň.
Hrnce rachotily, jako by v kuchyni sestavovali bicí soupravu.
Dvířka skříněk práskala.
Talíře dopadaly na stůl s takovou silou, že se pokaždé zatřásla podlaha.
Každé otevření šuplíku doprovázel hluboký povzdech.
Kdyby k nám tehdy zavítal někdo cizí, usoudil by, že v kuchyni probíhá rodinná tragédie.
Pasivní agrese v čisté podobě.
První lekce z učebnice.
Pokračovala jsem ve čtení.
Po chvíli nakoukl do ložnice Petr.
— Jano, možná bys jí přece jen mohla pomoct.
Vzhlédla jsem od stránky.
— Proč?
— No… připravuje tam všechno sama.
— Petře, tvé tetě je dvaašedesát. Vaří si téměř půl století. Myslím, že to zvládne.
Chvíli mlčel.
— Ona se uráží.
— Ne. Snaží se v nás vyvolat pocit viny. To je něco jiného.
Petr si sedl na kraj postele.
Několik sekund zíral do podlahy.
Pak tiše přiznal:
— Já vím, že máš pravdu. Jen je pro mě opravdu těžké jí odporovat.
Zaklapla jsem knihu.
Teď byl ten rozhovor důležitější než detektivka.
Poprvé po mnoha letech řekl Petr nahlas něco, co jsme oba dávno věděli.